Článek
Když mi přišlo vyúčtování, málem jsem omdlel
Očekával jsem úspory. Rok jsem poctivě šetřil, utahoval kohoutky na radiátoru a svetr jsem doma nesundal ani na Štědrý den. Jenže když jsem otevřel obálku s vyúčtováním, málem jsem upustil hrnek s čajem. Částka byla o třetinu vyšší než loni – a to mám pořád pocit, že doma mrznu!
Zamračeně jsem obcházíval byt a pátral, kde dělám chybu. V kuchyni žádné úniky, v koupelně taky ne. Co jsem přehlédl? Venku spíš mírná zima, topení puštěné maximálně na dvojku, a přesto mi účet vysává peněženku. Musím přijít na to, co se děje.
Když jsem slyšel o sousedově zvyku
Jeden večer jsme náhodou narazili na schodišti. Byl to soused odvedle, nenápadný padesátník. Povídali jsme o zvýšených platbách do fondu oprav, když najednou jen tak nadhodil: „Já topení letos ani nezapínám, stačí teplo od vás.“ Zůstal jsem stát jako opařený.
Tohle snad není možné, pomyslel jsem si zoufale. „A není ti doma zima?“ vypálil jsem. On se zasmál: „Kdepak, právě naopak! Paneláky jsou jako termoska, hlavně když soused vedle rád přitápí.“ V tu chvíli do mě vjel vztek i bezmoc zároveň.
Pokusil jsem se zjistit, zda je to legální
Bylo mi jasné, že tudy cesta nevede. Víc topím, ale za své peníze zahřívám vlastně i sousedův byt? Vyrazil jsem za předsedou družstva. Vysvětlil jsem, co se děje, a čekal pochopení. Jenže reakce mě srazila na kolena.
„To je složitý,“ krčil rameny. „Podle zákona se náklady rozpočítávají podle ploch bytů i spotřeby. Prostě, když má někdo zavřené radiátory, část tepla přes stěnu stejně dostane – a vy to zaplatíte.“ Zuřivě jsem vysvětloval, jak je to nespravedlivé. On jen pokrčil rameny: „Tohle je realita paneláků, bohužel.“
Když jsem hledal podporu u sousedů
S pocitem bezmoci jsem obešel pár dalších sousedů. Doufal jsem, že nejsem jediný, koho „teploparazit“ připravuje o peníze. Jedna starší paní se rozhořčila: „To je drzost! Já také platím čím dál víc.“ Jiný soused jen mávl rukou, prý je to tak každý rok a nemá cenu bojovat.
Přesto jsme s paní sepsali stížnost. Byla to spíš kapka v moři, ale potřeboval jsem alespoň malý pocit zadostiučinění. Když jsem prošel chodbou a zahlédl „sousedův“ úsměv, měl jsem chuť křičet. Ale popravdě – řešení bylo v nedohlednu.
Když jsem si uvědomil, že problém nemá snadnou odpověď
Večer jsem seděl v přítmí obýváku. Svítilo mi světlo, kradmo jsem pokukoval po radiátoru, jestli si vůbec můžu dovolit přitopit. Ptám se sám sebe: platím už topení jen sobě, nebo i těm za zdí? Panelák je najednou klec, kde se teplo, vztek a bezmoc vaří ve společném hrnci a každý spolubydlící si do něj nabírá jinou naběračkou.
Přál bych si férový systém, kde každý zaplatí jen za to, co skutečně spotřebuje. Místo toho je mi doma zima, peněženka pláče a já tuším, že podobných „teploparazitů“ je všude po republice víc, než by kdo čekal.
Autor příběh redakčně zpracoval a anonymizoval. Jména, věk a detaily byly změněny. Smysl a jádro sdělení zůstaly zachovány.
