Článek
Už cestou do Špindlu jsem měla pocit, že utíkám. Od práce, od domácnosti, od vztahu, který se nám s manželem za roky nějak vytratil. Jela jsem s kamarádkou Lenkou, těšily jsme se na lyže, ale obě jsme věděly, že jde hlavně o změnu vzduchu. Večery jsme trávily v hotelovém baru, pár drinků, hudba, smích. Jednu noc se k nám přisunula parta mladších kluků, takoví ti sebevědomí dvacátníci. Jeden z nich si sedl vedle mě a začal se se mnou bavit tak samozřejmě, jako bychom se znali dlouho. Flirt, vtípky, nenápadné doteky. Po dlouhé době jsem se cítila hezká, zajímavá, prostě vnímaná. Věděla jsem, že je o dost mladší, a zároveň jsem cítila, jak mi padají moje vlastní hranice. S manželem jsme byli poslední roky spíš spolubydlící než partneři, intimita skoro žádná. Ten večer jsem svoje zábrany prostě překročila. Skončili jsme spolu v noci na pokoji. Bylo to rychlé rozhodnutí, bez velkého přemýšlení. Ráno jsme se viděli jen krátce na chodbě, kývli jsme na sebe a každý si šel po svém. Žádná čísla, žádné sliby. V hlavě jsem tomu dala nálepku „co se stalo ve Špindlu, zůstane ve Špindlu“.
Když se úlet nečekaně vrátí domů
Po návratu domů se ale tahle jednoduchá představa rychle ukázala jako nereálná. Vrátila jsem se do klasického provozu – práce, nákupy, praní, rodinná logistika – ale uvnitř jsem byla rozhozená. Měla jsem v sobě zvláštní směs zadostiučinění, že o mě ještě někdo stojí, a zároveň hnusný pocit viny vůči manželovi. Každý večer jsem si říkala, že to byl jednorázový úlet a že to prostě uzavřu. Nikomu jsem nic neřekla, ani s Lenkou jsme se k tomu už nevracely, jen tak v náznaku. Asi za týden mi volala dcera Aneta z Prahy. Mluvila nadšeně a mezi řečí řekla, že má nového přítele a že by ho v pátek chtěla přivést domů, aby se seznámil s námi oběma. Brala jsem to jako normální věc, měly jsme spolu vždycky docela otevřený vztah. Spíš jsem v tu chvíli řešila, aby na mě z toho víkendu nic nebylo vidět, aby mě náhodou neprokoukla, protože mě zná moc dobře.
V pátek jsem si vzala volno, uklízela jsem, pekla bábovku, chystala večeři. V hlavě jsem si přehrávala, jak budu působit klidně a mile, že se nebudu ptát moc dotěrně, aby se Aneta necítila pod tlakem. Manžel přišel z práce, nalil si pivo a začal řešit, jestli tomu klukovi hned tykat, nebo počkat. Smáli jsme se tomu, aspoň na chvíli jsem myslela na něco jiného. Když zazvonil zvonek, šla jsem otevřít ještě s utěrkou v ruce. Otevřela jsem dveře a v tu chvíli se mi úplně zastavil dech. Přede mnou stál ten kluk ze Špindlu. Stejný úsměv, stejné oči, jen místo mikiny košile. V hlavě mi proběhlo jediné: tohle se neděje. Za ním stála Aneta, rozzářená, chytila ho za ruku a přitiskla se k němu. Já jsem stála ve dveřích a byla jsem úplně vyvedená z míry.
Večeře, při které všichni hrají roli
On v ten moment taky zbledl, viděla jsem to. Ale trvalo to jen vteřinu. Hned nasadil neutrální výraz, natáhl ke mně ruku a úplně formálně se představil, jako bychom se viděli poprvé. Já jsem ji stiskla, cítila jsem, jak se mi klepe, a snažila se něco normálního říct. Aneta mě objala, povídala, jak je ráda, že konečně přijeli, vůbec nic netušila. V obýváku jsme si sedli, manžel otevřel víno a spustil svůj klasický „rozhovor s potenciálním zetěm“ – kde studuješ, co dělají rodiče, co tě baví. Seděla jsem tam, poslouchala, ale půlku otázek jsem ani nezaregistrovala. Soustředila jsem se na to, aby na mě nebylo vidět, jak se třesu, a aby z mého pohledu nebylo nic znát. Když Aneta mezi řečí poznamenala, že jsem dneska nějaká moc vážná, jen jsem se usmála a řekla, že jsem unavená z práce.
Když Aneta vyprávěla, jak se seznámili přes společné kamarády v Praze, koukala jsem na něj přes stůl. Vyhýbal se mi očima, mluvil k manželovi, občas na Anetu. V jednu chvíli se mě na něco zeptal přímo a já jsem si uvědomila, jak pečlivě volím slova, aby v nich nebyl žádný náznak toho, co bylo dřív. U večeře přišlo na řadu i příjmení. Když zaslechl to moje a Anetino, viděla jsem v jeho tváři to krátké „docvaknutí“. Jen nepatrně přikývl, nic neřekl. Manžel byl spokojený, že Aneta nevypadá zklamaně a že ten kluk působí slušně a vychovaně. Já jsem se celou dobu bála, aby náhodou někdo nezačal o lyžování, o horách, o zimě. Každý takový náznak by mě znovu úplně rozhodil.
Tichá dohoda v kuchyni a následky
Po večeři jsem vstala s tím, že udělám kávu a uklidím ze stolu. V kuchyni jsem konečně na chvíli zavřela dveře a jen se opřela o linku. Potřebovala jsem se zklidnit a ujasnit si v hlavě, co dál. Za chvilku se otevřely dveře a on vešel s tácem nádobí. Aneta zůstala v obýváku s tátou, pustili si nějaké video, slyšela jsem jejich smích. V kuchyni bylo najednou ticho, jen šustění talířů. On potichu řekl: „Já jsem fakt netušil…“ a podíval se na mě napůl omluvně, napůl vyděšeně. Odpověděla jsem skoro šeptem, že já samozřejmě taky ne. V pár větách jsme se shodli, že o tom, co se stalo na horách, se před Anetou prostě mluvit nebude. Řekl, že jí nechce ublížit. Já jsem jen přikývla. Nebyla tam žádná velká dohoda, spíš tiché konstatování. Vrátil se do obýváku, sedl si k ní blíž a chytil ji za ruku. Dívala jsem se na ně a cítila jsem směs úlevy, že jsme to zvládli, a odporu sama k sobě.
Když večer odjeli zpátky do Prahy, manžel si ještě nalil panáka a rozplýval se, jak je Anetin kluk sympatický, jak na něj působí vyrovnaně. Já jsem jen přikyvovala, bylo mi těžko. Uvědomila jsem si, že ten „nevinný“ úlet ze Špindlu nezůstal někde daleko, ale seděl u nás na gauči jako potenciální zeť. Další týdny pro mě byly zvláštní. Aneta mi volala, vyprávěla o něm krásné věci, plánovali dovolenou, a já jsem ji poslouchala s pocitem, že mezi námi stojí něco, co ona vůbec nevidí. Kdykoli přijeli na návštěvu, byla jsem ztuhlá. On se choval normálně, slušně, nic nepřeháněl, ale pokaždé, když zazvonil zvonek a já věděla, že to jsou oni, proběhlo mi hlavou, že některé úlety nejde prostě jen nechat být. Dá se o nich mlčet, ale nedají se úplně zapomenout. A s tím se učím žít dodnes.
