Článek
Nastupovala jsem do odpoledního rychlíku úplně vyřízená. V práci se to celý den sypalo, hlava mi hučela a jediné, na co jsem myslela, bylo sednout si k oknu a prostě na nic nemyslet. Našla jsem volné dvousedadlo někde uprostřed vagónu, u okna, a rychle jsem se tam posadila, než mě někdo předběhne. Batoh jsem automaticky položila na vedlejší sedadlo, bundu přehodila přes opěradlo a z tašky vytáhla krabičku se svačinou a knížku. V tu chvíli mi to přišlo úplně logické – nechce se mi nic zvedat nahoru, jsem unavená a říkám si, že když bude plno, tak to prostě přerovnám a místo uvolním.
Když se klidný vagón začne plnit
Prvních pár minut byla ve vlaku pohoda, dost volných míst, ticho, pár lidí s notebookem. Po několika stanicích se to ale začalo měnit. Přistupovalo víc a víc lidí, ulička se zaplňovala, někdo už stál. Všimla jsem si, že přes uličku a naproti mně si lidi sedají i na ta méně pohodlná zbylá místa vedle cizích, kde se musí trochu vmáčknout. Jen to jedno místo vedle mě zůstávalo prázdné. Vždycky, když se někdo přiblížil k mému sedadlu, jen krátce koukl, lehce přibrzdil a šel dál. Ani se nezeptal, jestli je volno. Nejprve jsem to skoro nevnímala, jen jsem si říkala, že mám asi štěstí na klid. Ale jak se vagón plnil, začala jsem na to víc myslet.
Po pár minutách už mi to bylo vyloženě nepříjemné. Najednou jsem začala řešit sama sebe. Nemám něco na obličeji? Nesmrdím po obědě z kantýny? Nezůstalo mi na zubech něco ze salátu? Nenápadně jsem vytáhla mobil a zapnula přední kameru, jako že si jen kontroluju čas. Prohlížela jsem se v tom malém displeji: trochu unavený výraz, rozmazaná řasenka v koutku, ale nic zásadního. Vypadám prostě jako člověk po osmihodinovce, ne jako strašidlo. Přesto jsem měla pocit, že se na mě z uličky dívá víc lidí. Někteří lidé očima přejeli po mém sedadle a zase pryč. Část mě byla ráda, že mám vedle sebe pořád volno a můžu se roztáhnout, ale druhá část se cítila trapně, že si ke mně očividně nikdo nechce sednout.
Místo jsem obsadila věcmi, ne lidmi
Při další zastávce nastoupila větší skupina lidí. Někdo měl kufr, někdo kočárek, bylo vidět, že si každý hledá prostor, kde by se vešel. Ulička se najednou zdála hrozně úzká, lidi se museli vyhýbat kufrům, posouvat se kolem sebe. Když kolem mě procházela asi padesátiletá paní s igelitkou, na chvíli se zastavila u mého sedadla a nejistě se zeptala, jestli je tu volno. V tu chvíli jsem se na ni podívala, pak na své vedlejší sedadlo, a jako bych ho najednou viděla úplně poprvé. Batoh rozvalený přes půl sedačky, bunda přes opěradlo, částečně i k ní, vedle toho krabička se svačinou a lahev. Vypadalo to přesně jako místo, kde už někdo sedí, jen si odskočil. V rozpacích jsem rychle vzala batoh na klín, bundu stáhla k sobě a automaticky se omluvila, že to mám všude rozházené.
Paní se usadila, ještě jednou poděkovala a já jsem v tu chvíli pochopila, proč bylo to sedadlo tak dlouho prázdné. Prostě vypadalo obsazeně. Já sama jsem tím, jak jsem se rozložila s věcmi, vyslala jasný signál „sem ne“. V hlavě se mi vybavily všechny ty situace z předchozích minut, kdy někdo jen letmo koukl a šel radši stát jinam. Najednou to celé dávalo smysl a nebyla v tom žádná záhada ani sociální odmítnutí mojí osoby. Trochu jsem se za sebe zastyděla. Celou dobu jsem se v duchu litovala, že si ke mně nikdo nechce sednout, a přitom jsem to byla já, kdo to ostatním podvědomě komplikoval. Ten svůj vnitřní monolog o tom, jestli je se mnou něco špatně, jsem teď sama sobě slyšela v hlavě a připadal mi až absurdní.
Malá gesta v dopravě i životě
Zbytek cesty jsem si schválně držela všechny věci jen u sebe, batoh na klíně, bundu složenou, svačinu jsem si uklidila zpátky do tašky. Když jsem znovu zvedla oči od knížky, všimla jsem si, že přesně to, co jsem před chvílí dělala já, dělají i jiní. Někdo má tašku vedle sebe a dělá, že nevidí, že uličkou prochází člověk, který by si rád sedl. Někdo se schová za sluchátka a dívá se do mobilu tak okatě, že je jasné, že nechce být rušený. Došlo mi, jak snadné je dávat ostatním najevo, že o ně nestojíme, i když to navenek vypadá nevinně. Člověk je unavený, chce jen klid, a přitom tím ostatním dává najevo, že s nimi nepočítá.
Když jsem vystupovala na své stanici, říkala jsem si, že příště si zase ráda sednu k oknu a možná si vedle sebe chvilku nechám volno, pokud bude poloprázdno. Ale nechci už to místo vedle sebe blokovat tak, jako by ani neexistovalo. Vlastně to není jen o vlaku. Odcházela jsem po peronu s pocitem, že bych obecně mohla míň koukat do sebe a víc si všímat toho, jak působím na ostatní – i v tak malých věcech, jako je batoh na vedlejší sedačce.
