Článek
Ráno začalo úplně obyčejně, jen jsem vstala o půl hodiny později, než jsem měla. Děti nebyly schopné najít přezůvky, svačiny jsem cpala do batohů ve dveřích a do toho mi na lince chladla káva, ke které jsem se vůbec nedostala. V jednu chvíli jsem si uvědomila, že jsem pořád v pyžamu, a tak jsem prostě sáhla po prvním tričku, které bylo přehozené přes židli. Ani jsem se na něj pořádně nepodívala, jen jsem ho přetáhla přes hlavu, hodila na sebe džíny, rychle se učesala a navrch oblékla dlouhý zimní kabát. Hlavní bylo dostat děti včas do školy a pak stihnout vlak. Když jsem je předala před školou a běžela na tramvaj, řešila jsem už jen maily v telefonu a v duchu si plánovala poradu v práci. Co mám vlastně pod kabátem, mě vůbec nenapadlo řešit.
Když ranní chaos vyvrcholí ve vlaku
Na nádraží bylo jako obvykle narváno, lidi pobíhali mezi nástupišti a já se jen modlila, ať má vlak zpoždění maximálně pár minut. Nastupovala jsem skoro mezi posledními, ale nakonec jsem našla volné místo v kupé po směru jízdy, což beru vždycky jako malou výhru. Sedla jsem si, odložila batoh k nohám a jen co se vlak rozjel a topení začalo naplno fungovat, začalo mi být v kabátu horko. Automaticky jsem si ho rozepnula, pak sundala a přehodila přes kolena, aniž bych o tom nějak přemýšlela. Vytáhla jsem si sluchátka, mobil, otevřela pracovní chat a začala vyřizovat zprávy. V hlavě jsem měla prezentaci na odpoledne, úkoly, které jsem nestihla včera, a to, co musím připomenout šéfovi. Jak vypadám, mě v tu chvíli fakt nezajímalo.
Po pár minutách jsem si všimla, že dva kluci naproti mně se nějak podezřele pochechtávají. Byli to takoví ti typičtí středoškoláci nebo mladí vysokoškoláci, sluchátka v uších, mobil v ruce, ksichty neustále sklopené k obrazovce. Občas ale zvedli oči ke mně a jeden z nich něco pošeptal tomu druhému. Napadlo mě, že si posílají nějaká trapná videa nebo memy, a nijak jsem to neřešila. Jen jsem si tak letmo stáhla tričko u krku, jestli mi třeba nevyčuhuje ramínko podprsenky nebo něco podobného. Vzápětí se starší paní vedle mě zvedla, sbalila kabelku a přesedla si k druhé straně kupé blíž ke dveřím. V první chvíli jsem si myslela, že jí vadí můj batoh nebo to, že mám roztažené nohy do uličky. Trochu mě to naštvalo, ale pořád mi to nepřišlo nijak zvláštní.
Podezřelé pohledy a náhlé prozření u dveří
Došlo mi to až ve chvíli, kdy vlak zastavil na větší stanici a já si šla na chodbičku k automatu udělat kafe. Stála jsem tam, koukala na displej, jak mi to cpe kelímek, a najednou jsem koutkem oka zahlédla svůj odraz ve skle u dveří. V tu chvíli mi pohled sklouzl na tričko a já si poprvé za celý den přečetla ten obrovský nápis přes prsa: „Potřebuju jen víno a dobrý sex“. Zarazila jsem se a jen jsem na to koukala. To tričko jsem dostala před lety na rozlučce se svobodou, nosím ho doma, když jsem sama, maximálně na chatu. Vůbec mi nedošlo, že jsem ho v neděli večer hodila přes židli a ráno ho prostě ve spěchu popadla. Najednou mi došlo, že už skoro půl hodiny sedím v kupé plném lidí v tomhle tričku, ještě navíc bez kabátu.
Cítila jsem, jak mi rudnou tváře a pálí uši. Vzala jsem kafe, kabát jsem si vzala do náruče a snažila se vrátit do kupé co nejrychleji, ale zároveň nenápadně. Držela jsem kabát tak, aby aspoň částečně zakrýval ten nápis, ale stejně jsem měla pocit, že si toho musí všichni všimnout. Sedla jsem si zpátky na místo a snažila se kabát naaranžovat přes prsa tak, aby text nebyl moc vidět. Bylo mi ale šílené vedro, takže jsem se pořád ošívala a vrtěla, což muselo vypadat ještě zvláštněji. Všimla jsem si, jak jeden z těch kluků zase loktem šťouchl do kamaráda a něco mu šeptal. Držel přitom mobil v ruce tak, že jsem měla nepříjemný pocit, že si mě fotí. Napadlo mě: mám něco říct? Mám po nich vyjet, ať to smažou? Nebo bych tím jen potvrdila, že to řeším? Nakonec jsem tam jen seděla, koukala z okna a cítila směs studu a bezmoci.
Z ostudy historka pro kamarádky
Po pár minutách jsem vytáhla telefon, vyfotila si tričko shora tak, aby byl text jasně vidět, a poslala fotku kamarádce s komentářem: „Outfit do práce: level já dneska.“ Odpověděla skoro hned, poslala mi sérii úšklebků a napsala, že aspoň někomu v tom vlaku zpříjemňuju ráno. V tu chvíli se mi nějak ulevilo, protože jsem si uvědomila, že z jejího pohledu je to prostě jen sranda. Začala jsem se tomu smát taky a najednou ten nápis nevypadal jako konec světa, ale jako trapná, ale vlastně neškodná historka. Zbytek cesty jsem si kabát sice nechala přes sebe, ale už jsem se tak neklepala nervy a spíš jsem si všímala, že někteří lidi jen letmo kouknou, pousmějí se a jedou dál svou cestu. Večer jsem to pak vyprávěla doma, děti měly samozřejmě hned milion otázek a manžel se smál, že mám aspoň materiál na historku do hospody. Uvědomila jsem si, že většina toho trapasu proběhla hlavně v mojí hlavě a že příště prostě jen dvakrát zkontroluju, co mám pod kabátem, než vyrazím mezi lidi.
