Článek
Seděla jsem doma u počítače, děti ve škole, manžel v práci, klasický všední den. Poslední měsíce mezi námi něco nefungovalo, ale vysvětlovala jsem si to únavou, kroužky, hypotékou, prostě běžným životem. Zrovna jsem odpovídala na maily, když zazvonila pevná linka. Tu už skoro nikdo nepoužívá, tak jsem si automaticky řekla, že to bude nějaký průzkum nebo nabídka. Na displeji neznámé číslo, ale zvedla jsem to. Ozval se ženský hlas, trochu nejistý, ale přitom rozhodnutý, a hned se zeptala, jestli je doma můj manžel, oslovila ho křestním jménem. Bez přemýšlení jsem odpověděla, že je v práci, a zeptala se, kdo volá.
Nečekaný hovor, který odhalil víkendový plán
Řekla jen svoje křestní jméno, příjmení ne, a hned pokračovala, že se mu už pár dní nemůže dovolat, že našla tohle číslo v jeho firemním mailovém podpisu a potřebuje vědět, jestli platí ten jejich víkend, kvůli kterému si sháněla hlídání pro děti. V tu chvíli se ve mně něco sevřelo. Víkend? Jaký víkend? Nic jsem o žádném společném víkendu nevěděla. Snažila jsem se mluvit klidně, tak jsem se jí zeptala, o jaký víkend přesně jde, jestli si to třeba s někým neplete. Zasmála se takovým důvěrným tónem a řekla, že přece do toho stejného penzionu jako minule, „tam, jak jsme byli v říjnu“, a že už to má zaplacené. V říjnu byl můj muž podle svých slov na služebce. V tu chvíli mi došlo, že tohle není žádná nevinná kolegyně. Chvíli jsem mlčela a pak jsem jen řekla: „Já jsem jeho manželka.“
Na druhém konci bylo najednou úplné ticho. Slyšela jsem, jak se nadechla, bylo znát, že je v šoku. Pak začala koktat omluvu, opakovala, že nevěděla, že je ženatý, že jí nikdy neřekl, že má rodinu. Mezi omluvami jí ale v hlase zazněl i vztek, že s ní něco plánuje a přitom jí lže. Já se jí na nic dalšího neptala. Část mě chtěla vědět úplně všechno, kdy, kde, jak dlouho. Druhá část chtěla ten hovor okamžitě ukončit a dělat, že se nic nestalo. Nakonec jsem jen řekla, že tohle si budu muset vyřešit doma s ním a že chápu, že jí taky ublížil. Rozloučila jsem se hodně rychle, protože jsem cítila, že kdybych řekla ještě jednu větu, rozbrečím se jí přímo do sluchátka.
Čekání na večer a první přiznání
Když jsem to položila, chvíli jsem jen seděla u stolu a koukala před sebe. Ruce se mi třásly, srdce mi bušilo, ale v hlavě bylo prázdno. Postupně se mi začaly vybavovat různé drobnosti z posledních měsíců. Jak chodil čím dál později z práce. Jak si koupil novou košili „ze slev“, u které jsem nikdy žádnou účtenku neviděla. Jak najednou nikdy nenechával mobil jen tak na lince, vždycky ho měl u sebe, i když šel do sprchy. Došlo mi, že jsem to všechno viděla, ale nechtěla jsem si to spojit, protože by to znamenalo, že budu muset něco řešit. Nevolala jsem mu. Představa scény po telefonu mi byla odporná. Napsala jsem mu jen krátkou zprávu, ať přijde dneska domů včas, že si potřebujeme promluvit. Zbytek dne jsem fungovala jako robot – práce, oběd, vyzvednout děti, úkoly – a jen jsem čekala, až se večer otevřou dveře.
Když přišel domů, hned viděl, že je něco jinak. Zkusil to překrýt řečmi o práci a kolezích, ale moc mu to nešlo. Počkala jsem, až děti usnou. Nechtěla jsem před nimi nic předstírat. Sedli jsme si do kuchyně a já mu bez okolků řekla, že mi volala jedna žena kvůli jejich víkendu a že jsem pochopila, o co jde. Viděla jsem, jak mu v obličeji cuklo. Chvíli zkoušel hrát překvapeného a tvrdit, že je to jen kolegyně a nějaké nedorozumění. Opakovala jsem mu skoro slovo od slova, co mi řekla, včetně říjnového „penzionu jako minule“. V ten moment přestal zapírat a přiznal, že s ní něco má. Dodal k tomu, že prý „byl z toho zmatený“ a „neplánoval, aby to zašlo tak daleko“. Znělo to strašně prázdně.
Už nechci žít jen kvůli rodině
Následoval dlouhý rozhovor, nebo spíš výslech. Ptala jsem se na konkrétní věci: jak dlouho to trvá, kde se vídali, jestli s tím skončil. On mluvil o tom, že se doma cítil přehlížený, že jsme už jen rodiče a spolubydlící. Snažil se to celé vysvětlit jako krizi středního věku a reakci na nenaplněné potřeby. Poslouchala jsem to a v hlavě se mi míchal vztek, smutek a obrovská únava. Bylo mi jasné, že tohle není něco, co se jen „překousne“ a pojede se dál, jako by nic. Neřekla jsem mu hned, že odcházím, i když mě to napadlo. Řekla jsem mu ale, že potřebuju odstup, že chci, aby šel na terapii, a že si musím sama v sobě ujasnit, jestli po tom všem vůbec chci pokračovat.
Další dny byly zvláštní. Fungovali jsme vedle sebe, spíš jako spolubydlící než jako pár. Každodenní provoz jel dál, ale já měla pocit, že mezi námi pořád stojí ta cizí žena z telefonu. Zároveň jsem ale cítila i zvláštní úlevu z toho, že pravda konečně vyšla najevo a že už nemusím ignorovat svůj vnitřní neklid. Začala jsem víc mluvit s kamarádkou, které jsem to celé řekla, a objednala jsem se k psycholožce. Poprvé po dlouhé době jsem víc přemýšlela o tom, co chci já, a ne jen o tom, co „by se mělo“ kvůli dětem a rodině. Ten jeden krátký telefonát zásadně změnil můj život, ale zároveň mě donutil přestat si nalhávat, že je všechno v pořádku, a začít něco dělat pro sebe. Co bude dál s naším manželstvím, ještě úplně nevím. Vím ale, že už nechci přehlížet sama sebe.
