Článek
Sedím v tramvaji u okna a prsty mi pořád automaticky kloužou po kapse kabelky, kde mám schovaný těhotenský test. Mám ho už týden a mám pocit, že to na mně musí být vidět na první pohled, že to každý pozná, jen se na mě podívá. Partner je na služebce a vrátí se až za pár dní. Domluvili jsme se, že to zatím necháme jen mezi námi, že je brzy a že není kam spěchat. V hlavě mi to dává smysl, ale z toho tajemství mám stažený žaludek. Jedu „jen“ na nedělní oběd k rodičům, něco, co dělám pořád, ale dnes mám pocit, že jedu na zkoušku, na kterou nejsem připravená.
Nedělní oběd, který najednou nesedí
Před domem mě hned zastaví táta se svým klasickým „zase pozdě“, než se vůbec stihnu pozdravit. Než něco řeknu, pustí se do vyprávění o ranní zácpě na magistrále, jak tam stál dvacet minut a jak jsou řidiči neschopní. Snažím se usmívat a občas přikývnu, ale vnímám jen polovinu toho, co říká. V hlavě mi pořád běží ta jedna věta, kterou neumím nijak nahlas vyslovit. Od plotu na mě zavolá máma, jestli jsem koupila ten sýr na zapečené těstoviny, co mi psala do zprávy. Mávnu taškou, řeknu, že jo, a ona mě už tahá dovnitř, ať nezdržuju. Všechno jede podle známého scénáře – zouvání bot, komentář k počasí, rychlá kontrola, kde mám kabát. Jen já mám pocit, že tam nějak nepatřím, že jsem si s sebou přinesla něco, co se do tohohle běžného chodu vůbec nehodí.
U stolu se všechno rozjede během pár minut. Táta začne o cenách plynu a elektřiny, máma na to naváže historkou z práce, sestra otevře mobil a ukazuje fotky z posledního výletu. Všichni mluví přes sebe, smějou se, opravují se navzájem v detailech. Jsou to ty samé debaty, co znám roky. Jak moc kdo platí, kdo koho naštval, co zase provedla sousedka odnaproti, která prý celý den špehuje z okna. Já si mezitím mechanicky nabírám polévku a jen ji přendávám lžící z jedné strany talíře na druhou. V žaludku mám těžko a navíc mi je trochu špatně, taková ta kombinace nervů a ranních nevolností, i když už dávno není ráno. Bojím se, že někdo pozná, že nejím normálně. Občas mě napadne, že prostě řeknu: „Mám pro vás novinu,“ ale v tom množství řečí a drobných starostí se moje věta zdá moc velká, moc cizí.
Když výmluvy přestanou stačit a tíží
Máma si po chvíli všimne, že jsem skoro nic nesnědla. Přestane sbírat drobky z ubrusu, podívá se na mě a nahlas se zeptá: „Není ti něco? Ty jsi nějaká bledá.“ Všechny hlavy se otočí ke mně a mně je najednou horko. Automaticky řeknu něco o tom, že jsem jen unavená z práce, že jsme měli hektický týden a že asi na mě něco leze. Slyším sama sebe, jak to říkám, a zní to prázdně a moc obecně, jako výmluva, kterou používám, když se mi nechce nic vysvětlovat. Máma se na mě ještě chvíli dívá, vidím, že by se chtěla doptat, ale nechce to rozebírat před všemi, tak jen kývne a vrátí se k jídlu. Mně se uleví a zároveň mám výčitky, že jí lžu přímo do očí. Nabídnu se, že sklidím talíře a pomůžu v kuchyni. Hlavně potřebuju vypadnout z toho hluku a z těch pohledů.
V kuchyni je najednou poloticho, jen cinkání nádobí a zvuk vody z kohoutku. Ostatní jdou do obýváku řešit, co pustí v televizi a jestli bude kafe teď, nebo až za chvíli. Zůstanu tam jen se sestrou. Beru do ruky houbičku a začnu až moc pečlivě oplachovat talíře, abych si zaměstnala ruce. Sestra na mě chvíli kouká a pak polohlasem řekne: „Hele, co se děje? Ty jsi nějaká… divně potichu. Tohle nejsi ty. Je to fakt jen ta práce?“ V tu chvíli mi dojde, že mě má přečtenou líp než rodiče. Zkouším to ještě zachránit nějakým „jsem jen unavená“, ale hlas se mi lehce třese a cítím, jak se mi tlačí slzy do očí. Otočím se k lince, jako že něco utírám, a jen natahuju čas.
Jedna věta, která všechno promění
To ticho mezi námi je mi nakonec nepříjemnější než jakákoli otázka. Najednou mám pocit, že když to neřeknu teď, tak to ze mě už nikdy nevyjde. Položím houbičku, zhluboka se nadechnu a úplně neobratně ze mě vypadne: „Já jsem těhotná.“ Hned za tím rychle dodám, že to vím teprve chvíli, že partner je pryč, že jsem z toho celá vykolejená a vůbec nevím, co mám dělat. Slyším, jak mluvím moc rychle a pletu dohromady praktické věty s čistou panikou. Bojím se na ni podívat, protože mám strach, co uvidím v jejím výrazu. Odsouzení, šok, nebo něco, na co teď nejsem připravená. Zároveň cítím obrovskou úlevu, že jsem to poprvé opravdu nahlas řekla.
Sestra na okamžik ztuhne, opravdu na pár vteřin, které se mi hrozně vlečou. Pak položí houbičku na dřez, otočí se ke mně a bez řečí mě obejme. Nic nevysvětluje, jen mě chvíli drží. Pak teprve řekne, že to je velká věc, ale že v tom nejsem sama a že to nějak vymyslíme. Ptá se mě opatrně, jak dlouho to vím, jestli jsem byla u doktora, co na to partner. Neptá se jako vyšetřovatel, spíš mi pomáhá dát tomu nějaký řád. Tím, že se zajímá o praktické věci, se z toho obrovského, hrozného tajemství stává něco konkrétního, o čem se dá mluvit normálně. Domluvíme se, že zatím nikomu nic říkat nemusím, dokud se na to nebudu cítit, a že když budu chtít, půjde se mnou na kontrolu. Když večer odcházím domů, v obýváku se hádají, jaký pořad si pustí v televizi, jako by se nic zvláštního nedělo. Já si zase sedám do tramvaje, prsty mi automaticky sjedou ke kabelce, ale už z toho nemám jen těžký pocit. Pořád mám spoustu otázek a strachů, ale už nemám ten pocit, že v tom jsem úplně sama.
