Článek
Poslední pracovní den v roce jsme měli v práci zkrácenou směnu a půl dne se řešilo, kdo kam večer jde. Někdo na hory, někdo na chatu, někdo na velkou akci do města. Kolegyně se mě u kafe zeptala, co plánuju já, a já to odbyla tím, že „asi něco malého doma“. Nechtělo se mi tam před celým open spacem vysvětlovat, že jsem odmítla pozvání na chatu s partou, kam normálně jezdím. Petře jsem napsala už před týdnem, že letos nedorazím, i když jsem nad tím pár dní přemýšlela. Byla jsem po celém roce docela vyčerpaná a představa, že budu zase do rána vtipkovat a tvářit se nadšeně, se mi prostě nelíbila. Jenže cestou domů v přeplněné tramvaji jsem najednou začala pochybovat, jestli jsem to nepřehnala a nejsem divná, že zůstávám sama.
Když fotky oslav jen zvyšují pochybnosti
Když jsem přišla do bytu, byla už tma a v domě bylo nezvykle ticho, jen občas zvenku práskla petarda. Automaticky jsem zapnula Wi‑Fi a během chvilky mi sociální sítě zaplavily fotky outfitů, šampaňského a popisky o „nejlepší partě na světě“. V kuchyni jsem si uvařila instantní polévku a u toho si v hlavě přehrávala poslední chat s Petrou, jak mě přemlouvala, ať to ještě zvážím. Vzpomněla jsem si i na loňský Silvestr, kdy jsme se uprostřed ohňostroje pohádali s Michalem, tehdejším přítelem, jen proto, že jsem už neměla náladu běhat po náměstí a on se bavil skvěle. Ten pocit nucené zábavy byl vlastně hlavní důvod, proč jsem letos chtěla zůstat doma. Ale jak jsem teď seděla sama u stolu s miskou polévky, zase se ozvalo to známé píchání u srdce, jestli jsem si to celé zbytečně nezkomplikovala.
Rituál, který se změnil v tiché slzy
Kolem osmé jsem si řekla, že když už jsem doma, tak si ten večer aspoň trochu vědomě udělám hezký. Otevřela jsem si láhev levného vína z večerky, pustila film, na který jsem se chystala už měsíce, a zapálila svíčku na stole. Připadala jsem si u toho trochu směšně, jako bych si hrála na nějaký rituál seberozvoje, ale nechala jsem to být. Asi po půl hodině jsem si ale uvědomila, že film skoro nesleduju. Jen koukám na obrazovku, v hlavě mi jedou myšlenky a v krku mám knedlík. Nakonec mi prostě začaly téct slzy. Ne nijak hystericky, spíš tak potichu, až mě to samotnou překvapilo. Ze směsi studu a touhy se aspoň na chvilku „připojit“ jsem napsala Petře krátkou zprávu, že jí přeju hezký večer. Odpověděla skoro hned hlasovkou – v pozadí křik, smích, hudba, někdo tam na ni něco hulákal. Při poslechu mi došlo, že v tomhle hluku bych se letos cítila ještě hůř než v té tiché kuchyni.
Vypnout hluk, zapnout sebe a psaní
Ta její hlasovka mě zvláštním způsobem uklidnila. Poprvé ten večer mi došlo, že se za svoje rozhodnutí opravdu nemusím trestat. Vypnula jsem si v mobilu data i zvuky, aby mi tam neskákalo další „podívej se, jak se máme skvěle“, a šla jsem si dát dlouhou horkou sprchu. Spíš než nějaký wellness to bylo prosté „potřebuju ze sebe ten rok smýt“. Pak jsem si oblékla nejpohodlnější tepláky a tlusté ponožky, uvařila si čaj místo další sklenky vína, sedla si ke stolu s prázdným blokem a začala si psát, co mě letos nejvíc vyčerpávalo. Mezi prvními věcmi se tam objevilo, že často dělám věci hlavně proto, abych nebyla „ta divná“, co nechce jít. V tu chvíli mi docvaklo, že přesně proti tomu je tenhle můj samotný Silvestr vlastně postavený.
Setkání v županu, které mě uklidnilo
Když se blížila půlnoc, zvedla mě z křesla směs zvědavosti a takového lehkého strachu, že o něco přicházím. Šla jsem se aspoň podívat z okna na dvůr. Z různých bytů bylo slyšet hudbu, smích, někde se už odpočítávalo, ale všechno to působilo vzdáleně, jako by se mě to netýkalo. Došlo mi, že za celý večer jsem nepotkala jediného souseda, a tak mě trochu zaskočilo, když jsem na chodbě, kam jsem si narychlo odskočila vyhodit odpadky, narazila na starší sousedku v županu, jak jde venčit psa. Prohodily jsme pár vět a ona jen tak mezi řečí řekla, že je ráda, že už nemusí nikam chodit, že jí Silvestr o samotě vlastně vyhovuje. Nebyl v tom žádný smutek, spíš samozřejmost. To jednoduché konstatování mě uklidnilo víc než všechny motivační citáty, co občas vídám online. Došlo mi, že být sám neznamená automaticky být osamělý nebo něco prohrát.
Půlnoc jen se sebou a vlastními sliby
O půlnoci jsem otevřela okno dokořán, abych slyšela odpočet, který někdo křičel odněkud z náměstí, a viděla pár ohňostrojů nad střechami. Jinak mě ohňostroje spíš znervózňují, ale měla jsem potřebu aspoň symbolicky být „u toho“. Nalila jsem si do obyčejné skleničky trochu zbylého vína a ťukla jí jen tak do vzduchu. V tu chvíli mě napadlo, že vlastně není komu jinému slibovat nějaké velké změny než sobě. Žádný dlouhý seznam předsevzetí jsem si nepsala, jen jsem si v hlavě řekla dvě věci: že se chci víc rozhodovat podle toho, jak se opravdu cítím, a míň podle toho, jak „by se to mělo“, a že si chci dovolit říkat častěji ne, i když se to nebude hodit do očekávání ostatních. Nebyl to žádný silný dojem ani euforie, spíš tichý, trochu unavený klid, že jsem si něco důležitého konečně ujasnila.
Po půlnoci jsem zase zapnula v mobilu data i zvuk a obrazovka se během vteřiny zaplnila notifikacemi, fotkami šťastných skupinek a přeposlanými přáními. Uvědomila jsem si, že ještě pár hodin předtím by mě to nejspíš zamrzelo a měla bych pocit, že mi něco zásadního utíká. Teď jsem necítila ani závist, ani lítost, spíš odstup a malý úsměv nad tím, jak moc je tohle všechno dělané hlavně kvůli tomu, jak to vypadá navenek. Odepsala jsem jen nejbližším – rodině a dvěma kamarádkám – a zbytek nechala být. Měla jsem pocit, že jsem ten večer „řekla“ dost, aspoň sama sobě. Když jsem si pak lehala do postele v tichém, trochu rozházeném bytě, došlo mi, že to možná byl jeden z nejupřímnějších Silvestrů, jaké jsem kdy zažila. A že nemusím být nikde vidět, aby pro mě něco mělo hodnotu.
