Článek
Po rozchodu jsem byla taková otupělá. Přes den jsem fungovala, v práci jsem se dokázala soustředit, ale večer jsem většinou skončila u seriálů, mobilu a bezmyšlenkovitého projíždění sociálních sítí. Bylo mi něco přes třicet a měla jsem nepříjemný pocit, že se nikam neposouvám. Kamarádka mi navrhla, ať s ní jedu do saunového světa v jednom aquaparku, a mně to přišlo jako docela dobrý nápad. Jenže ona pak na poslední chvíli odřekla. Chvíli jsem zvažovala, že to zruším taky, ale představa dalšího večera na gauči mě děsila, tak jsem se rozhodla jet sama. V šatně jsem cítila nervozitu, nikdy předtím jsem nebyla sama ve smíšené sauně. Řekla jsem si ale, že tam jdu hlavně kvůli sobě a že to prostě zkusím.
První nervózní sauna a nečekané setkání
V první sauně jsem si sedla do rohu a snažila se tvářit, že jsem úplně v pohodě a přesně vím, co dělám. Ve skutečnosti jsem se pořád trochu kontrolovala, jak sedím, jak vypadám, jestli na někoho nepůsobím divně. Po chvíli přišel muž, typově spíš padesátník, jen krátce kývl hlavou a sedl si kousek dál. Nepozorovala jsem u něj žádné okukování, spíš takovou samozřejmou nenápadnost. Když jsme se pak potkali u pitné fontánky, všimla jsem si, jak bez řečí uvolnil místo starší paní a jak automaticky podal kelímek klukovi, kterému spadl. Byly to drobnosti, ale působily přirozeně. Najednou jsem si uvědomila, že si vlastně nikdo nikoho moc nevšímá a že většina lidí si hledí svého. Trochu se mi ulevilo.
Znovu jsme se potkali u ochlazovacího bazénku. Stála jsem tam a přemlouvala se, že do té ledové vody vlezu, ale pořád jsem se odhodlávala. On se na mě usmál a řekl něco jako: „První vstup je vždycky nejhorší, pak už to jde.“ A prostě šel první, bez velkého předvádění, jen mi ukázal, že se to dá zvládnout. Pak jsme se dali do řeči, nejdřív o saunování – jak dlouho, jak často, co komu vyhovuje. Plynule jsme přešli k práci a běžným věcem, ani nevím jak. Konverzace byla lehká, nic jsem si nemusela připravovat v hlavě, prostě to šlo samo. Najednou jsem zjistila, že další saunovací kolo už tak nějak automaticky plánuju s tím, že se potkáme, protože mi v jeho společnosti bylo dobře.
Když věkový rozdíl přestal být důležitý
V odpočívárně jsme skončili vedle sebe na lehátkách. Nejdřív jsme jen leželi, každý ve svém tichu. Po pár minutách se mě jemně zeptal, jestli mi vyhovuje být tam sama. Neznělo to vtíravě, spíš jako upřímná zvědavost. Řekla jsem mu, že jsem čerstvě po rozchodu a že se tu sama cítím trochu trapně, ale že je mi líp, než kdybych seděla doma. Nebylo to velké svěřování, spíš krátké vysvětlení. On mi pak vyprávěl o svém rozvodu a dětech. Mluvil klidně, bez hořkosti, spíš s přijetím. V tu chvíli jsem pocítila zvláštní důvěru. Neřešila jsem, že je o dost starší, důležitější pro mě bylo, jak se vedle něj cítím – bezpečně a braná vážně.
Když se wellness začal vyprazdňovat a hlásili zavírací dobu, navrhl, jestli si nechci ještě dojít na čaj do nedaleké kavárny. Nechtěl „ještě drink“, chtěl prodloužit večer jinak než rozloučením u turniketu. Chvíli jsem v sobě řešila ten věkový rozdíl, ale převážilo, že mi s ním bylo dobře. V kavárně se atmosféra dál uvolňovala, smáli jsme se, seděli jsme blíž, než by bylo nutné. Došlo mi, že mě fyzicky přitahuje, i když bych to předem vůbec nečekala. Při loučení mě spontánně políbil. Nebylo to tlačící ani přehnané, spíš zkoumavé, jestli je to v pořádku. V tu chvíli pro mě přestalo být podstatné, kolik je mu let.
Krátký vztah, dlouhodobá změna pohledu
Vyměnili jsme si čísla a další týdny jsme se vídali pravidelně. Nejdřív jsme se scházeli v sauně, pak i mimo ni. Chodili jsme na večeře, na procházky, párkrát jsme vyrazili na výlet. Vztah se postupně posunul i do fyzické roviny, nic se nelámalo přes koleno. Líbilo se mi, jak je klidný a pozorný. Nepotřeboval si nic dokazovat, nepředváděl se. Věděl, jaké víno mám ráda, pamatoval si detaily z našich rozhovorů. Vedle něj jsem si uvědomovala, jak moc jsem byla zvyklá na nezralé reakce svých vrstevníků, kteří se často lekli jakéhokoli náznaku problému nebo odpovědnosti.
Po pár měsících se ale začalo ukazovat, že máme každý jiný rytmus života. On měl děti, pevně daný režim, závazky. Nepotřeboval začínat od nuly, svůj život už měl uspořádaný. Já jsem naopak měla pocit, že teprve zjišťuju, co vlastně chci, a že si chci spoustu věcí ještě vyzkoušet. O budoucnosti mluvil realisticky, nesliboval, že se všechno samo vyřeší. Bylo mi jasné, že náš vztah je spíš krásný, ale časově omezený než začátek dlouhodobého partnerství. Rozešli jsme se v dobrém, bez dramat. Zůstala ve mně vděčnost, že jsme se potkali. A od té doby se na starší muže nedívám jako na nějakou zvláštní kategorii „tátů“ nebo „úchylných strýčků“. Jsou to prostě chlapi. Někteří z nich můžou být překvapivě jemní, pozorní a přitažliví – a někdy se objeví v úplně nečekaný moment.
