Článek
Seděla jsem v sobotu dopoledne v kuchyni, koukala na stůl zaplněný papíry a krabice v koutě a měla pocit, že mě to úplně zahlcuje. Ty hromady papírů jsem „neměla čas“ řešit minimálně půl roku. Jenže poslední týdny se s přítelem bavíme o stěhování a hypotéce a mně došlo, že aspoň v papírech musím začít fungovat dospěle. Vytáhla jsem všechny šanony a krabice na zem, udělala dvě hromady – „nechat“ a „papír na vyhození“. Řekla jsem si, že tentokrát budu nekompromisní. Chtěla jsem, aby byl večer stůl prázdný a já měla pocit, že mám svůj život víc pod kontrolou.
Když se z poctivého třídění stane automat
První hodiny jsem to brala opravdu poctivě. Každý papír jsem vzala do ruky, přečetla, zaváhala a buď ho založila zpátky, nebo ho bez dlouhého rozmýšlení dala na hromadu k vyhození. Po obědě už jsem ale byla unavená, přestávala jsem se soustředit a začala jsem víc myslet na to, kdy už budu hotová, než na to, co vlastně třídím. Vzala jsem do ruky složku „Práce a banka“, rychle prošla první listy a v duchu si řekla, že to budou určitě věci z bývalé práce, výpisy a smlouvy, které už stejně nepotřebuju. Bez většího dumání jsem celý šanon strčila do velkého pytle s papírem. Přítel se na to díval z gauče a poznamenal: „Aspoň něco jde z domu.“ Měla jsem dobrý pocit, protože hromada „papír“ se najednou viditelně zmenšila.
Odpoledne jsem pytel odnesla ke kontejneru na papír za barákem a měla jsem silný pocit, že mám hotovo. Doma jsem ještě posbírala zbytky, utřela stůl a večer otevřela notebook, abych si prošla poznámky k tomu, co budeme potřebovat k žádosti o hypotéku. Koukala jsem na seznam – potvrzení o příjmech, výpisy, různé smlouvy – a najednou mi došlo, že potvrzení o splacení jedné starší půjčky mám přece odjakživa založené ve složce „Práce a banka“. Zarazila jsem se. Vstala jsem, šla ke skříni, prošla všechny zbylé šanony a každou přihrádku, kde by to tak logicky mohlo být. Nic. V ten moment mi došlo, že ten papír musel být v tom šanonu, který jsem odpoledne v rychlosti hodila do pytle.
Přepadla mě panika u kontejneru na papír
Najednou jsem byla úplně nervózní. Bez nějakého velkého přemýšlení jsem popadla klíče a vyběhla ven. U kontejneru jsem zjistila, že je skoro plný, nahoře navrstvené různé pytle a volné papíry, a ten můj jsem na první pohled neviděla. Navíc už se stmívalo, viděla jsem jen obrysy pytlů a kousky kartonů. Začala jsem se v tom přehrabovat, snažila se najít ten svůj, ale všechno vypadalo stejně. Byla jsem nervózní a zároveň mi bylo trapně, že tady klečím u kontejneru a hrabu se v odpadu. V tu chvíli šel kolem soused se psem, podíval se na mě trochu překvapeně a jen krátce pozdravil. Úplně mi to stačilo, abych přestala mít chuť v tom pokračovat. Pytel jsem nepoznala, nedokázala jsem zjistit, který by mohl být ten můj, a po pár minutách marného přehrabování jsem to vzdala.
Domů jsem se vrátila úplně rozhozená a hlavně naštvaná sama na sebe, že jsem to vzala tak hrr. Přítel se mě zeptal, co se děje, a když jsem mu to vysvětlila, jen si povzdechl a řekl něco ve smyslu, že proto on staré papíry skoro nikdy nevyhazuje, protože člověk nikdy neví. Jeho poznámka se mně dotkla, protože jsem přesně tohle slyšet nechtěla, ale zároveň jsem věděla, že je v tom kus pravdy. Místo hádky jsem se zavřela v ložnici, sedla si na postel s mobilem a začala googlit, jestli se to potvrzení dá nějak znovu získat. Po chvíli hledání jsem zjistila, že mi banka může vystavit náhradní potvrzení, ale musím tam osobně, objednat se, něco doložit a zaplatit poplatek. Další důvod, proč jsem si připadala trapně a nezodpovědně.
Malá lekce z dospělosti a trpělivosti
Když jsem se trochu uklidnila, uvědomila jsem si, že se ve skutečnosti nestalo nic nenapravitelného. Nepřišli jsme kvůli tomu o hypotéku ani o peníze, jen jsem si sama sobě přidělala zbytečný stres, výlet na pobočku a další položku na seznam povinností. Sedla jsem si zpátky ke stolu, kde už bylo prázdno, vytáhla prázdnou složku a tlustým fixem na ni napsala „DŮLEŽITÉ – NEVYHAZOVAT“. Řekla jsem si, že všechny podobné dokumenty budu dávat jen tam a že papíry už nebudu třídit v momentě, kdy jsem unavená a jediné, co chci, je mít to rychle z krku.
Od té doby na tu scénu u kontejneru občas myslím jako na malou vlastní výstrahu. Není to žádná zásadní životní událost, ale připomíná mi, že moje potřeba mít věci rychle hotové pro mě někdy má nepříjemné následky. Radši si teď dvakrát rozmyslím, co letí do pytle, a když cítím, že už funguju jen automaticky, tak se radši zastavím. Zjistila jsem, že je lepší udělat míň, ale pořádně, než pak stát ve tmě u kontejneru a nadávat si kvůli vlastní chybě.
