Článek
Asi dva týdny před Vánocemi nám Petra napsala do týmového chatu, že uděláme anonymní výměnu dárků, ať si „užijeme trochu srandy“. Navrhla, že si druhý den v kuchyňce vytáhneme papírky se jmény a do limitu dvou stovek něco koupíme na poslední pracovní pátek. Vypadalo to nevinně, nikoho nenapadlo protestovat. Já jsem tyhle akce měla spíš ráda. Člověk se na chvíli přestane tvářit vážně a zapadne do kolektivu, aniž by musel moc mluvit. Jen mě v hlavě strašila jedna věc – u nás v týmu se dost jede humor na hraně, hlavně vtípky o tom, kdo je single a kdo „ještě nemá děti“. Doufala jsem, že se mě to nějak netkne a že to celé skončí u ponožek s nápisem a svíček.
Nevinný hrnek a dárek, který bodl
Když jsem si v kuchyňce vytáhla papírek, bylo na něm jméno kolegyně, se kterou jsem si nebyla moc blízká. Brala jsem to jako výhodu. Nekupovat nic osobního, nic, co by se dalo přetočit ve vtip. Nakonec jsem vzala neutrální hrnek a dobrý čaj. Přišlo mi to bezpečné, použitelný dárek, který nikoho neurazí a ani o něm nic neřekne. Ten poslední pátek odpoledne jsme se sešli v zasedačce, někdo donesl vánočku, kafe, hrála potichu hudba. Dárky se rozdávaly po jednom, lidi se smáli blbým nápisům na ponožkách a kýčovitým hrnkům. Když ke mně dorazila taška se jmenovkou, cítila jsem spíš zvědavost než strach. Říkala jsem si, že nejhorší, co mě čeká, je nějaká čokoláda na nervy.
Začala jsem trhat balicí papír a vytáhla knížku s obálkou, na které bylo velkým písmem něco jako „Jak si po třicítce konečně najít chlapa“. Na první pohled bylo jasné, že to má být „sranda“. V knížce byl ještě vytištěný voucher na tři měsíce placeného členství na jedné seznamce, zabalený jako bonus. V tu chvíli jsem úplně ztuhla. Připadala jsem si, jako by přede všemi někdo nahlas pojmenoval moje nejistoty. Kolem se ozval smích a pár poznámek typu „tak teď už je vystaráno“ nebo „pod stromečkem nebudeš sama“. Automaticky jsem se usmála a řekla něco ve stylu „no, díky, no“, jen aby bylo vidět, že to zvládám. Uvnitř jsem ale měla pocit, že se mi sevřel žaludek.
Smích v zasedačce, únik do kuchyňky
Jak rozbalování pokračovalo, snažila jsem se tvářit normálně, ale musela jsem na ten dárek pořád myslet. Stud, vztek, pocit, že jsem se stala středem nevhodné pozornosti. Po chvíli jsem si vymyslela, že si jdu dolít vodu, a vytratila se do kuchyňky. Doufala jsem, že si toho nikdo moc nevšimne a že tam chvíli přečkám, dokud se trochu neuklidním. Stála jsem opřená o linku, snažila se zhluboka dýchat a přesvědčovala sama sebe, že přeháním a že je to „jen vtip“. Za chvíli se ale otevřely dveře a vešla Katka, moje nejbližší kolegyně. Podívala se na mě a hned se zeptala, jestli jsem v pohodě. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi derou slzy do očí, i když jsem je tam nechtěla mít.
Sedly jsme si ke stolu a já jsem jí mezi nadechnutím vysvětlovala, že po loňském rozchodu a neustálých narážkách od rodiny na „vnoučata“ je tohle přesně to téma, které mě bolí. Že se poslední rok tak nějak dávám dohromady a pořád přemýšlím, jestli je se mnou něco špatně. A teď mám před sebou knížku o tom, jak si najít chlapa, a celá zasedačka se tomu směje. Katka mě nechala mluvit, nebagatelizovala to. Řekla rovnou, že tohle je fakt přes čáru a že to nejspíš vymyslel někdo, kdo si myslí, že „já přece všechno beru s humorem“. Trochu mě uklidnilo, že to aspoň někdo vidí podobně. Chvilku jsme tam jen seděly, já si utírala oči papírovým ubrouskem z kuchyňky.
Mezi nadhledem a právem na hranice
Domluvily jsme se, že se vrátím do zasedačky a nebudu tam dělat scénu. Nechtěla jsem, aby se z toho stal hlavní bod programu. Zároveň Katka říkala, že by asi stálo za to tomu člověku, kdo dárek vymyslel, normálně říct, že tohle bylo moc. Souhlasila jsem, ale v hlavě se mi hned rozjel druhý hlas: co když budu za tu, která neunese vtip, za vztahovačnou, která kazí srandu. V našem týmu se „nadhled“ dost cení a já mám pověst té, co si sama ze sebe umí udělat legraci. Najednou jsem ale cítila, že tady už nejde o vtípek, ale o to, že někdo zasáhl něco, co je pro mě citlivé.
Po oficiálním programu se lidi začali rozcházet, někdo šel ještě na drink, někdo rovnou domů. Já jsem se znovu vytratila do kuchyňky, dolila si čaj a snažila se to v sobě nějak srovnat, abych mohla odejít v klidu. Po chvíli se objevil Lukáš. Vypadal trochu nejistě, kouknul, jestli tam s námi nikdo není, a pak mě poprosil, jestli si můžeme na chvilku promluvit. Řekl mi, že ten dárek byl od něj. Že to měl být vtip, protože „ty máš přece nadhled“ a že mu vůbec nedošlo, že by mě to mohlo takhle zasáhnout. Prý viděl, jak jsem po rozbalení zmizela do kuchyňky, a došlo mu, že to asi přepískl.
Omluva, cesta domů a nový závazek
Chvíli jsem zvažovala, jestli to zlehčit a říct, že je to v pohodě. Nakonec jsem ale zůstala u toho, co jsem cítila. Řekla jsem mu docela prostě, že mě to ponižuje. Že se necítím dobře, když se ze mě dělá téma jen proto, že jsem sama. Vysvětlila jsem mu, že nezná celý kontext, rozchod, tlak z rodiny, moje vlastní pochybnosti. Poslouchal, nevstupoval mi do toho. Pak se omluvil, tentokrát bez vtípků. Vypadal zaskočeně a že je mu dost trapně, ale bylo vidět, že to nebyla vyložená zloba, spíš bezmyšlenkovitost a představa, že „tohle se přece může“.
Cestou domů jsem se k tomu pořád vracela v myšlenkách. Mrzelo mě, že jsem se na chvíli stala objektem posměchu a že se to vlastně stalo za mojí účasti na „dobrovolné“ akci. Zároveň jsem ale cítila úlevu z toho, že jsem to nenechala jen tak. Že jsem nehrála, že je všechno v pohodě. Katce jsem večer ještě napsala zprávu, že jí děkuju za podporu, a ona mi odepsala, že kdyby se něco podobného řešilo v budoucnu, klidně se ozve i ona. Sama pro sebe jsem se rozhodla, že příště se do takových „sranda“ akcí zapojím jen tehdy, když budou mít jasná pravidla a nebudou mířit na osobní věci. Zpětně jsem si uvědomila, jak snadno se pod záminkou humoru říkají věci, které jsou pro ostatní zraňující, když člověk mlčí. Ten anonymní dárek mě bolel, ale zároveň mě donutil začít svoje vlastní hranice brát vážněji, než jsem byla zvyklá.
