Článek
Když jsem tátovi v lednu volala, jestli bychom nevyrazili na běžky jako dřív, úplně jsem slyšela, jak se na druhém konci zarazil. Zamumlal něco o koleni a o tom, že „už na to není nejmladší“, ale neznělo to jako jednoznačné ne. Začala jsem mu připomínat, jak jsme tam jezdili, jak mě učil brzdit a jak jsme se vždycky přetahovali o poslední čaj z termosky. Najednou povolil a řekl: „Tak jo, zkusíme to.“ Brala jsem to jako malý návrat něčeho, co nám z posledních let vymizelo. Domluvili jsme sobotu, já slíbila, že pro něj přijedu autem, a pak jsem půl týdne sledovala předpověď, jestli bude dost sněhu a jestli nebude foukat vítr. Připadala jsem si skoro jako před dovolenou, jen takovou kratší.
Přípravy doma: všechno vypadá skoro jako dřív
Ráno jsem přijela k rodičům, táta už seděl v kuchyni v termo tričku a vedle něj ležely složené věci. Máma kolem něj chodila s termoskou a balila mu čaj, jako by mu bylo zase čtyřicet a chystal se na celý den ven. „Vezmi si léky,“ připomněla mu takovým tónem, ve kterém byla něha i lehká otrávenost, jak to u nich bývá. Všimla jsem si, že se obléká pomaleji, že mu dělá problém natáhnout si přes ponožky návleky na boty. Boty na běžky mu klouzaly v ruce, několikrát si sedl, než je zapnul. Snažila jsem si to vysvětlit tím, že je ráno, zima, člověk je ztuhlejší. Cestou autem jsem mluvila hlavně já, o práci, o tom, že se chci víc hýbat, a on občas přihodil nějakou historku typu „jak jsme tam jednou zapadli až po pás“. Bylo v tom něco známého, ale zároveň jsem cítila, že si oba dáváme pozor, aby to nebylo moc o tom, že je starší.
Když jsme dorazili na parkoviště u horské chaty, poznala jsem to místo okamžitě. Jen táta se nehýbal s tou jistotou jako dřív. Otevřel kufr, chvilku se v něm bez cíle přehraboval v běžkách, než vůbec vzal ty správné. Sedl si na lavičku, aby si nazul boty, a několikrát si odfrkl, než se narovnal. Já už stála oblečená, čepici na hlavě, běžky v ruce a cítila v sobě lehkou netrpělivost. Chtěla jsem využít čerstvou stopu, kterou jsem viděla kousek od auta. Povzbuzovala jsem ho, ať si zapne pásky a jdeme. On to bral jako vtip: „No jo, holka mě honí,“ ale když se postavil na běžky, viděla jsem, že se trochu zavrtí, než najde rovnováhu. Otočit se na místě mu najednou trvalo déle, musel si pomáhat hůlkami. Napadlo mě, že jsme možná měli radši jen jít kousek pěšky, ale nahlas jsem to neřekla. Nechtěla jsem mu brát ten pocit, že to pořád dá.
První kopec ukáže, že čas pokročil
Vyrazili jsme do prvního mírného kopce, který jsem si z dětství pamatovala skoro jako rovinu. Po pár desítkách metrů jsem ale slyšela, jak za mnou funí. Otočila jsem se a viděla ho, jak stojí ve stopě, opřený o hůlky, a říká, že to „musí trochu rozdejchat“. Zpomalila jsem a začala jsem dělat, že se rozhlížím po okolí, aby to nevypadalo, že na něj čekám. „Nějak mi ujíždí ta pravá běžka,“ utrousil, jako by potřeboval jiný důvod než to, že mu prostě došel dech. Snažila jsem se působit v klidu, ale ta lehkost, kterou jsem si pamatovala z minulosti, byla pryč. Místo toho jsem v sobě měla napjatý pocit, že musím hlídat tempo, terén, jeho dech, všechno najednou. A začínalo mi docházet, že takhle jsem si to nepředstavovala.
Po chvíli jsme dojeli k úseku, kde se stopa začala lehce svažovat dolů. Nic dramatického, spíš takový pohodový sjezd, který jsem jako dítě milovala. Teď jsem ale viděla, jak se táta okamžitě rozkymácí. Hůlky měl najednou daleko od těla, těžiště někde mezi, a já jen čekala, kdy spadne. Instinktivně jsem natáhla ruku a chytla ho za bundu. Trhla jsem s ním tak prudce, že mě píchlo v rameni, ale on zůstal stát. Podíval se na mě tak, že jsem v tom viděla zároveň stud i vděčnost. „Hele, asi to nemá cenu hrotit,“ vydechl po chvilce. „Došoupeme to zpátky, sedneme si na polívku a půjdeme domů, než se něco stane.“ Cítila jsem, že se ve mně něco vzpírá, protože jsem měla v plánu delší výlet, ale zároveň mi bylo jasné, že tentokrát má pravdu.
Sundali jsme běžky a šli pěšky zpátky k chatě. Krok za krokem, pomaleji, než bych šla normálně, a já se snažila nesrovnávat to s tím, jak mě kdysi musel brzdit on. Uvnitř jsme si našli volný stůl u okna. Objednali jsme si gulášovou polévku, jak to dělával on, když jsem byla malá, a k tomu čaj z termosky, který nám máma nachystala. Dívala jsem se z okna na lidi, kteří si venku připínali běžky a mizeli ve stopě, a vedle mě seděl někdo, kdo pro mě byl vždycky spojený s pohybem, jistotou a tím, že „se to nějak zvládne“. Teď si ohříval ruce o hrnek a vypadal unaveně po dvaceti minutách na sněhu. V té úplně obyčejné chvíli mi došlo, že takhle jsme spolu na běžkách asi naposledy. Nebylo to žádné velké divadlo, jen jasné vědomí, že příště už bude lepší vymyslet něco jiného. Procházku po lesní cestě, kratší výlet autem, cokoliv, co pro něj bude bezpečné. Bolelo mě to, ale zároveň jsem cítila úlevu, že to nemusíme předstírat. Stačí, že tam budeme spolu, i když už ne ve stopě.
