Článek
Budík mi zazvoní dřív než obvykle a první myšlenka je, že bych ho nejradši zrušila a spala dál. Přesto vylezu z postele, automaticky sáhnu po legínách a v obýváku rozložím karimatku. Na mobilu si pustím krátké cvičení, které už asi dva týdny dělám každé ráno. Tělo je ztuhlé, ale zároveň cítím, že už to není takový šok jako na začátku. Začala jsem kvůli tomu, že jsem byla pořád unavená, funěla do schodů a vadilo mi, jak se ve svém těle cítím. Pořád nejsem moc daleko, ale poprvé mám dojem, že jsem našla něco, co se dá zvládnout i s normální prací a běžným dnem. Když si na konci lehnu na záda a jen zhluboka dýchám, mám ze sebe dobrý pocit, i když to celé trvalo sotva dvacet minut.
Po cvičení jdu do sprchy a v hlavě mi začne běžet seznam věcí, co bych mohla zlepšit. Napadne mě, že bych si mohla koupit nějaké lepší legíny, protože tyhle už mají svoje za sebou, a možná si časem přidat i krátké běhání. Na chvíli se cítím jako člověk, co má nějaký „zdravý režim“, co má ráno svůj čas, než se rozjede den. Vím, že jsem pořád na začátku, ale líbí se mi ten pocit, že dělám něco pro sebe. V kuchyni chystám snídani, krájím rajče, dávám ohřát rohlíky a celá ta obyčejná rutina mi najednou připadá příjemná. Hlavou mi proběhne, že bych se tím dneska mohla partnerovi pochlubit. Mám za sebou víc než tři dny, tentokrát už skoro dva týdny, a sama pro sebe to považuju za malý úspěch.
Jedna věta, která změní celé ráno
Sedneme si ke stolu, on vypadá ještě napůl rozespale, usrkává kafe a přejíždí očima titulky v telefonu. Mezi řečí, docela nenápadně, mu řeknu, že už druhý týden každé ráno cvičím a že se cítím líp. V sobě mám očekávání, že řekne něco jako „to je super“ nebo se aspoň zeptá, co přesně dělám. Místo toho se jen tak napůl ironicky usměje a pronese: „Takže další tvoje fáze, jo? Jako ty deníčky, angličtina a běhání? Za chvíli tě to přejde.“ Řekne to naprosto v klidu, skoro jako vtip, nijak zvlášť zle. Ale mě to v tu chvíli zabolí, protože přesně vím, o čem mluví, a v hlavě mi naskočí seznam všeho, co jsem někdy začala a nedotáhla.
Zkusím se zasmát, ale sama na sobě poznám, že je to takový nucený smích. Prohodím něco ve stylu, že „tentokrát to bude jiné“, ale sama tomu v tu chvíli už moc nevěřím. V hlavě se mi okamžitě objeví ten nevyplněný sešit s plánem běhání, který leží někde ve skříni, a aplikace na slovíčka, do které jsem se nepřihlásila měsíce. Vzpomenu si na všechny ty deníčky, co měly sledovat můj pokrok a skončily po pár stránkách. Ještě před chvílí jsem se cítila jako někdo, kdo na sobě maká, teď se spíš vidím jako člověk, co si pořád něco namlouvá a nikdy u ničeho nevydrží. Snídani dojídám potichu, nějak se stáhnu do sebe. Mám pocit, že si toho ani nevšimne, protože už řeší nějaký mail z práce, a tím to ráno z jeho pohledu prostě skončí.
Když cizí hlas přehluší ten vlastní
V práci na to musím celý den myslet. Ta jedna věta mi v hlavě běží dokola a je najednou hlasitější než jakákoli pochvala, kterou jsem si sama v duchu dávala poslední dny. Místo toho, abych byla pyšná, že jsem se dokopala k pohybu, si sama pro sebe opakuju, že jsem přesně ten člověk, co nikdy nic nedotáhne. Každý nedokončený pokus mi v hlavě naskočí jako další důkaz. Odpoledne si říkám, že bych se mohla aspoň projít domů pěšky, ale cítím se uražená, trochu zahanbená a otrávená. Nakonec sednu na tramvaj a přesvědčuju sama sebe, že jsem unavená a že „zítra je taky den“. Přitom vím, že za tím není únava, ale to, že už tomu svému nadšení zase tolik nevěřím.
Další ráno mi zazvoní budík ve stejnou dobu, ale místo toho, abych vstala, ho vypnu a automaticky se otočím na druhý bok. Je to skoro reflex, jako bych tím chtěla utéct nejen před cvičením, ale i před vším, co se na to stihlo za pár hodin nabalit. V hlavě mi proběhne, že prostě nechci znovu řešit cvičení a poslouchat od něj, že stejně nic nevydržím, i kdyby to řekl jen v legraci. U snídaně se tvářím, jako by se nic nedělo. O cvičení nemluvím a sama sobě to podávám jako krátkodobý nápad, který prostě vyšuměl. Uvědomuju si, že jedna „blbá poznámka“ mi vzala skoro všechno nadšení. Zároveň mě štve, že to se mnou dokáže takhle zamávat, ale nejsem schopná se přes to v tu chvíli přenést.
Mezi vztekem, rezignací a novým začátkem
K večeru sedím sama v obýváku a dívám se na složenou karimatku v rohu. Přemýšlím, jestli ji mám znovu rozložit a prostě zase začít, jen tentokrát o tom s nikým nemluvit. Zkouším si představit ráno, kdy jen vstanu, zacvičím si a nebudu to nikomu hlásit ani čekat na reakci. Zatím ale nemám sílu to opravdu udělat, místo toho si pustím seriál a snažím se tvářit, že je mi to jedno. Ve skutečnosti mi to jedno není, jsem naštvaná na něj, že mě takhle shodil, i na sebe, že jsem se tak rychle vzdala. Říkám si, že jestli někdy znovu začnu, musím to dělat opravdu jen kvůli sobě a nenechat se tak snadno zviklat. Teď jsem spíš ve fázi, kdy se v tom pocitu motám a to původní čisté nadšení je pryč.
