Článek
V ten den bylo chladné ráno, takové to sychravé listopadové, kdy už člověk radši zůstává doma. Já jsem jel po okresce do práce a v duchu si zase nadával, že jsem ještě nepřezul. Termín v servisu jsem měl až za týden a sám sebe jsem uklidňoval, že je přece sucho, nikde sníh, silnice nejsou namrzlé. Klasické „to ještě chvilku vydrží“. Jel jsem trochu rychleji, než by se asi slušelo, když jsem v dálce uviděl policejní hlídku a plácačku. Jakmile mi došlo, že mávnou i na mě, první, co mě napadlo, byly samozřejmě ty gumy.
Když ignorování termínu přezutí přestane stačit
Zastavil jsem u krajnice, stáhl okénko a snažil se tvářit, že je všechno v pohodě. Policista přišel, normálně pozdravil a požádal mě o doklady. Všechno probíhalo úplně rutinně, žádné napětí, žádná přísnost. Jenže já byl uvnitř nervózní, protože jsem věděl, že jedu na letních, a bylo mi jasné, že když si toho všimne, mám problém. Když mi vracel techničák, trochu se vzdálil od okénka a obešel auto. V okamžiku, kdy se zastavil u zadní pneumatiky a chvilku na ni koukal, mi bylo jasné, že tohle nebude jen běžná kontrola. Rychle jsem si v hlavě připravoval větu o tom, že jsem objednaný v servisu a že je pořád sucho.
Po chvíli se vrátil k okénku a klidným tónem se mě zeptal: „Víte, že jedete na letních? A kdy to máte v plánu přezout?“ Začal jsem s tou svojí připravenou historkou o servisu, o termínu, o tom, že přes den je vlastně celkem hezky a že to těch pár dní snad ještě zvládnu. Snažil jsem se nepůsobit drze, spíš jako někdo, kdo to prostě trochu podcenil. On jen pokýval hlavou a připomněl mi, jaká jsou pravidla, a dodal, že i když teď není sníh, teploty jsou kolem nuly a to už hraje velkou roli. Nebyl na mě nepříjemný, spíš jsem cítil, že se mě snaží přesvědčit, ne mě „nachytat“. To mě trochu uklidnilo, ale zároveň jsem si uvědomoval, že tohle asi jen domluvou neskončí.
Nenápadná historka o nehodě, která změní pohled
Pak zmínil, že minulý týden byli u nehody. Řekl to dost obyčejně, bez dramatu, ale nebylo mi z toho dobře. Vyprávěl, že ten chlap taky jel „jen krátce“ na nevhodných pneumatikách. Na mokré silnici to nezvládl, sjelo mu to do příkopu a vzadu v sedačkách seděly děti. Popsal jen základ, žádné detaily, ale mně to stačilo. Najednou mi moje argumenty o suché silnici a objednaném servisu začaly připadat dost slabé. Chvíli jsem ani nevěděl, co na to říct, jen jsem tam seděl a v duchu si představoval svoje vlastní děti na zadním sedadle.
Když pak vytáhl blok na pokutu, čekal jsem klasické moralizování o předpisech a o tom, kolik by mi vlastně mohl napařit. Byl jsem připravený na přednášku typu „musíte si uvědomit, pane řidiči“. On ale nic takového neřekl. Napsal částku, která byla spíš symbolická, rozhodně ne maximum, co mohl. Když mi podával lístek, podíval se na mě a řekl: „Mně nejde o tu pokutu, jen nechci jezdit k bouračkám kvůli gumám za pár tisíc. A už vůbec nechci jednou vaší rodině vysvětlovat, že tomu šlo předejít.“ Tahle věta mě úplně zarazila. Bylo to osobní a trefné a já jsem na to vlastně neměl žádnou chytrou odpověď. Jen jsem přikývl, vzal papír a poděkoval.
Pokuta skončila, ale lekce teprve začala
Když jsem se rozjel, najednou jsem jel skoro až podezřele pomalu. V hlavě mi pořád běžely jeho věty, hlavně ten příkop a děti vzadu. Na nejbližší benzince jsem zastavil, vypnul motor a chvíli jen tak seděl. Pak jsem vytáhl telefon, našel si číslo do svého servisu a zavolal tam. Zeptal jsem se, jestli by mě nešlo vzít dřív, klidně brzo ráno, před otevírací dobou. Čekal jsem, že mi řeknou, že mají plno a hotovo. Nakonec se ale shodou okolností nějaké místo uvolnilo a domluvili jsme se o pár dní dřív. Normálně bych to asi nechal být a odjezdil bych ten týden na letních s tím, že „to nějak dopadne“. Teď už jsem ale měl pocit, že bych byl sám proti sobě, kdybych to nechal být.
O pár dní později jsem tam ráno opravdu jel přezout. Seděl jsem v čekárně, pil automatovou kávu a hlavou mi běželo, jak jsem předtím bral podobné silniční kontroly. Většinou jako otravnou buzeraci, kde jde jen o to vybrat pokuty a hledat chyby. Tentokrát jsem za tím viděl konkrétního člověka, co mi vyprávěl o nehodě, na které musel být, a o dětech, které vezli v autě. Nechci tvrdit, že se ze mě přes noc stal vzorný řidič, to by nebyla pravda. Pořád občas něco podcením. Ale u pneumatik už výmluvy nehledám a termíny neodkládám. A v hlavě mi zůstává, že největší lekce nebyla ta částka na bločku, ale ten úplně obyčejný, lidský rozhovor u krajnice.
