Článek
Bylo sobotní dopoledne, seděla jsem doma v pyžamu a najednou jsem si uvědomila, že je na chodbě nějak moc tma. Otevřela jsem dveře a zjistila, že praskla žárovka přímo u nás na patře, takže tam byla úplná tma, i když bylo venku světlo. Správce domu jsem samozřejmě nesehnala, nebral telefon a představa, že večer půjdu domů po schodech potmě, mi vůbec nebyla příjemná. Náhradní žárovku jsem měla doma v šuplíku, ale nelákalo mě lézt ve tmě na židli do úzkého prostoru a něco nahoře šroubovat. Věděla jsem, že naproti bydlí chlapík, kterého potkávám na chodbě, ale nikdy jsme se nebavili víc než „Dobrý den“. Nějakou dobu jsem chodila po bytě, přemýšlela, jestli to nevyřeším sama, a pak jsem se prostě nadechla, sebrala odvahu a zazvonila u něj s tím, že zkusím poprosit o pomoc.
Soused – elektrikář a moje bábovková odplata
Otevřel mi muž kolem padesátky v teplácích, bylo na něm vidět, že jsem ho vyrušila od televize, ale tvářil se mile překvapeně. Trochu jsem se omlouvala, že otravuju, a vysvětlila mu, že mi na chodbě praskla žárovka a že se necítím dobře, když mám někde balancovat na židli v úplné tmě. Jen kývl, ani to moc nekomentoval, zmizel v bytě a za chvíli se objevil s malými skládacími schůdky a šroubovákem v ruce. Cestou na chodbu jsem z bytu popadla tu novou žárovku a podala mu ji. Za pár minut měl žárovku vyměněnou, pak ještě zvedl hlavu k druhému světlu na patře, jestli taky není načaté. Během řeči zmínil, že celý život pracuje jako elektrikář, takže něco takového je pro něj úplná rutina. Mně se ulevilo, poděkovala jsem možná až zbytečně moc a on jen mávl rukou, že o nic nejde.
Odpoledne jsem na něj ale musela pořád myslet. Připadala jsem si mu trochu zavázaná a chtěla jsem to nějak oplatit jinak než jen slovy na chodbě. Večer jsem si řekla, že mu druhý den upeču bábovku. Peču ráda a přišlo mi to jako jednoduché, ale hezké sousedské gesto. Ráno jsem udělala těsto, byt voněl a já měla dobrý pocit, že mu to aspoň nějak oplatím. Druhý den odpoledne jsem vzala talíř, přikryla ho utěrkou a zazvonila u něj znovu. Otevřel, usmál se a hned řekl, ať jdu dovnitř, že prý nemusíme stát ve dveřích. Vešla jsem do jeho kuchyně, položila talíř na stůl a s trochu nervózním úsměvem jsem vysvětlila, že to je takové malé poděkování za to, jak rychle mi pomohl s tou žárovkou.
Když se dobrý úmysl úplně nepovede
Jakmile jsem to dořekla, viděla jsem na něm, že trochu znejistěl. Podíval se na bábovku a pak na mě a řekl, že je to ode mě strašně milé, ale že má cukrovku a sladké by vlastně vůbec neměl jíst. V tu chvíli jsem cítila, jak jsem zrudla. Došlo mi, že jsem nad tím vůbec nepřemýšlela, prostě jsem automaticky vzala to, co umím, a nenapadlo mě, že to nemusí být vhodné. On se hned snažil situaci zlehčit, říkal, že si třeba malý kousek dá a zbytek nabídne, až k němu někdo přijde na návštěvu, ale bylo vidět, že je mu to taky trochu nepříjemné. Chvíli jsme tam jen stáli, koukali na tu bábovku, která se do té situace najednou moc nehodila, a nevěděli, co říct jako první.
Zkusila jsem to nějak odlehčit a napadlo mě, že to aspoň trochu „zachráním“. Řekla jsem, že jestli ji vlastně jíst nemá, tak si klidně kus odnesu zpátky domů a nebudeme z toho dělat vědu. On se tomu zasmál, vytáhl nůž a navrhl, že ji prostě nakrojíme a rozumně rozdělíme. Já si ukrojila pořádný kus, on si uřízl hodně tenký plátek „na chuť“, jak to sám nazval, a pak ho napadlo, že by se o zbytek podělil i s další sousedkou. Zrovna ji slyšel na chodbě zamykat dveře, tak na ni z kuchyně přes otevřené dveře zavolal, jestli nechce přijít na bábovku a čaj. Za chvíli seděla u stolu s námi. Najednou jsme byli tři u jeho kuchyňského stolu, pili jsme čaj z obyčejných hrnků a jedli bábovku, která měla být původně jen malé poděkování. Atmosféra se uvolnila a já jsem poprvé měla pocit, že nejsem jen někdo, kdo jen chodí po chodbě, ale opravdu k tomu domu patřím.
Bábovka u stolu a nečekaná výměna služeb
Během řeči se ukázalo, že on zase zápasí s věcmi, které mně přijdou úplně samozřejmé. Začal si stěžovat, že má novou internetovou televizi a vůbec se v ní nevyzná, že pořád něco mačká a pak se mu ztratí program, a že už dvakrát volal synovi, aby mu to nastavil. Bylo na něm vidět, že se mu nechce ho pořád otravovat s každou hloupostí. Mluvil i o mobilu, že mu tam naskakují nějaké hlášky a on neví, co s tím. V tu chvíli mi došlo, že zatímco moje snaha s bábovkou úplně nevyšla, mám něco jiného, co mu může pomoct mnohem víc než bábovka. Řekla jsem mu, že se v těchto věcech docela vyznám, a nabídla jsem, že se u něj za pár dní zastavím, vezmu si s sebou notebook a projdeme jeho televizi i mobil krok za krokem. Přijal to hned a bylo vidět, že se mu ulevilo.
O pár dní později jsem seděla znovu v jeho kuchyni, tentokrát bez talíře s bábovkou, ale s notebookem a jeho mobilem na stole. Zapnuli jsme internetovou televizi a já jsem mu pomalu vysvětlovala jednotlivé kroky, co kam vede, jak se přepíná, kde se vrací o krok zpět. On si k tomu bral papír a psal si jednoduché poznámky, občas se ptal na věci, které by mě samotnou ani nenapadly, že by mohly být problém. U mobilu jsme prošli základní nastavení, smazali pár zbytečných aplikací a ukázala jsem mu, jak si zvětšit písmo, aby na to líp viděl. Občas si dělal legraci z nás obou, že já mu spravuju internet a on mi kdyžtak jednou vymění celou elektroinstalaci v bytě, kdyby bylo potřeba. Uvědomila jsem si, že původní drobná odměna za pomoc skončila úplně jinak, než jsem plánovala. Místo jedné bábovky z toho byla jednoduchá výměna služeb a nový sousedský vztah. Od té doby mi už nepřijde divné zazvonit, když něco potřebuju, a stejně samozřejmé je pro mě zaklepat na jeho dveře, když vidím, že by se mu hodila pomoc.
