Článek
Seděla jsem odpoledne v kanceláři, byl to úplně obyčejný den. Měla jsem hotové urgentní úkoly, zbytek byla rutina, při které člověk moc nepřemýšlí. V hlavě mi pořád doznívala ranní hádka s Petrem kvůli úplné hlouposti, teď už ani nevím, co přesně ji spustilo. Jen si pamatuju, jak jsem mu odsekla a jak za sebou prudce zavřel dveře. Když mi na stole začal vibrovat mobil s neznámým číslem, automaticky jsem ho chtěla nechat zvonit. Neznámá čísla většinou neberu, hned si představím reklamy a callcentra. Zvedla jsem to jen proto, že jsem čekala kurýra s balíkem a nechtěla jsem řešit další neúspěšný pokus o doručení. Vůbec mě nenapadlo, že si budu tu následující hodinu pamatovat tak přesně.
Nečekaný telefonát, který převrátí celý den
V telefonu se ozval roztřesený ženský hlas: „Dobrý den, našla jsem tenhle telefon u pána, který tady omdlel u přechodu, zrovna ho nakládají do sanitky, v nouzových kontaktech u vašeho jména bylo napsáno ‚manželka‘.“ V první vteřině jsem tomu vůbec nerozuměla, myslela jsem na úplně jiné věci. Snažila jsem se vybavit si, jestli mám v telefonu vůbec nějakého „manžela“, a pak mi došlo, že Petr má moje číslo uložené právě takhle. Najednou jsem nedokázala myslet na nic jiného. Jen jsem se automaticky začala ptát, co se stalo, kde přesně jsou a kam ho sanitkou vezou. Ta paní se mi snažila mezi křikem z ulice vysvětlit, že upadl u přechodu a že sanitka míří do nejbližší nemocnice. Slyšela jsem houkačku, její těžký dech, nějaké hlasy v pozadí. Pak se spojení prostě přerušilo.
Zůstala jsem sedět s mobilem v ruce a chvíli jsem nebyla schopná ani vstát. Ruce se mi třásly tak, že jsem skoro neodemkla displej, abych si našla adresu nemocnice. Všechno, co jsem měla rozdělané, najednou úplně ztratilo význam. Zvedla jsem se a šla rovnou za šéfem. Jen jsem mu řekla, že měl manžel nehodu a že musím okamžitě odejít. Cítila jsem, jak se mi lesknou oči, a jakmile to viděl, přestal se ptát a jen kývl, ať jdu. Cestou z kanceláře jsem zavolala Petrovu mámu. Nechtěla jsem v tom být sama a zároveň jsem měla pocit, že je fér, aby to věděla jako první z rodiny. Řekla jsem jí všechno, co jsem věděla, což vlastně skoro nic nebylo. Domluvily jsme se, že zatím zůstane doma a že se jí ozvu, jakmile se něco dozvím. Před budovou jsem si hned objednala taxi, představa, že budu stát na zastávce a čekat na tramvaj, byla v tu chvíli nesnesitelná. Potřebovala jsem mít aspoň pocit, že pro něj dělám maximum, i když jsem reálně nemohla udělat skoro nic.
Hodinové čekání mezi strachem a nadějí
Na urgentním příjmu jsem se cítila trochu ztraceně. Všude lidi, hluk, ale zároveň takový zvláštní klid, který mě spíš znervózňoval. Rozhlížela jsem se, jestli ho někde neuvidím, a zároveň jsem se bála, že ho poznám podle bot nebo bundy na lůžku, které zrovna poveze kolem sanitář. U okénka jsem sestřičce vysvětlovala, koho hledám, a předala jí všechno, co jsem věděla – čas, kdy mi volali, kde omdlel, co mi ta paní říkala do telefonu. Zapsala si to, podívala se do počítače a pak mi řekla, ať si sednu, že za mnou přijde lékař, až něco zjistí. Znělo to rozumně, ale v tu chvíli mi to připadalo nekonečné. Seděla jsem na židli, dívala se na dveře a s každým jejich otevřením se mi rozbušilo srdce. V hlavě se mi pořád vracela ta ranní výměna názorů, jak jsem se na něj dívala přes rameno, aniž bych se s ním pořádně rozloučila.
Když se konečně objevil lékař v bílém plášti a oslovil mě jménem, měla jsem pocit, že se neudržím na nohách. Vedl mě trochu stranou a klidným, věcným hlasem mi vysvětlil, že Petr je při vědomí, má otřes mozku a zlomenou ruku, ale že to vypadá, že bude v pořádku. Řekl, že si ho pár dní nechají na pozorování, ale že to nevypadá na nic život ohrožujícího. Ve chvíli, kdy to dořekl, se mi výrazně ulevilo. Rozbrečela jsem se, tentokrát hlavně úlevou. Omlouval se, jestli mě vyděsil, ale mně bylo v tu chvíli úplně jedno, jestli se tvářím „důstojně“. Jen jsem pořád dokola kývala hlavou. Nabídl mi, že za ním můžu na chvíli na pokoj, protože je stabilizovaný, a odešel vyřídit, aby mě tam pustili. A já najednou myslela jen na to, že mu musím co nejdřív říct, jak moc mě ta ranní hádka mrzí.
Když se vrátíte domů úplně jiní
Když jsem vešla na pokoj a viděla ho ležet na lůžku, s odřeninami v obličeji a rukou v dlaze, vypadal strašně křehce. Přitom se mě snažil hned uklidnit nějakým vtipem, že vypadá hůř, než mu je. Chytila jsem ho za zdravou ruku a cítila jsem, jak se mi konečně trochu vrací barva do tváře, i když se mi oči pořád plnily slzami. Povídali jsme si o tom, co se stalo. Říkal, že mu prostě podjely nohy na mokrém chodníku, uhodil se do hlavy a pak si už skoro nic nepamatuje. V duchu jsem si představovala tu neznámou paní, jak stojí u přechodu s jeho telefonem v ruce a přemýšlí, kam zavolat. Poděkovala jsem mu za to, že má v telefonu nastavené nouzové kontakty, protože bez toho bych možná seděla někde v klidu na poradě a nic netušila. Uvědomila jsem si, jak zvláštní je, že vám někdo úplně cizí během jednoho hovoru změní celý den.
K večeru jsem jela domů sama, Petr už byl přeložený na pokoj a já věděla, že zůstane přes noc v nemocnici. V bytě bylo najednou ticho, které mi dřív přišlo normální, ale teď mi bylo skoro nepříjemné. Prošla jsem kuchyní a všimla si jeho hrnku po ranní kávě, který zůstal na lince přesně tak, jak ho tam nechal, když odcházel. Bylo mi úzko při představě, že to mohl být jeho poslední hrnek. Sedla jsem si ke stolu a v hlavě si znovu přehrávala celý den. Věděla jsem, že ten hovor z neznámého čísla už nikdy nevymažu z paměti. Stejně jako tu první větu, kterou jsem v telefonu slyšela. A taky vím, že příště, až mi zazvoní telefon a na displeji se objeví číslo, které neznám, už ho automaticky neodmítnu s tím, že to bude otravný spam. Mám za sebou zkušenost, kdy jedna nečekaná věta během pár vteřin zásadně změnila moje priority a připomněla mi, co všechno považuju za samozřejmost, dokud o to skoro nepřijdu.
