Článek
Na internetu a sociálních sítích najdete mnoho tipů s jakou hrou začít, když máte malé děti. Nejčastěji se opakují hry od výrobců Djeco a Haba, konkrétně pak Můj první ovocný sad a série od Djeco My little… (match/cooperation/action/circuit/…).
My jsme nakoupili samozřejmě všechno, protože jsem prostě nadšenec. První pokus jsme zkusili skutečně pár dní po jeho druhých narozeninách, slavnostně jsme vybalili krabici Můj první ovocný sad, vytáhli krásné dřevěné ovoce, kostku a záškodnického havrana a já se snažila krotit svoje nadšení, protože syn je přeci jen ještě malý a žádný učený z nebe nespadl. Ale stejně! Konečně!
Pro ty z vás, co o hře Můj první ovocný sad nikdy neslyšeli, jedná se ve stručnosti o první hru, kdy se děti mají naučit zejména spolupráci. Čtyři druhy ovoce jsou rozděleny na určené stromy (když děti hru připravují, učí se barvy), připraví se stezka pro havrana a může se začít hrát. Hráči se střídají a podle toho, co padne na kostce, buď dají ovoce správné barvy do košíku nebo posunou havrana po stezce. Pokud se hráčům podaří společnými silami uklidit všechno ovoce do košíku dříve, než havran dojde na konec stezky, vyhrávají. V opačném případě přichází prohra.
Upřímně říkám, že to bylo jiné, než jsem čekala. Syna zaujaly komponenty, hrál si s ovocem, kostku házel po celém pokoji a schovával havrana nejen do košíku, ale i k jiným hračkám, až jsem se bála, že ho hned ztratíme. Hra je udělaná skutečně bytelně a je pravda, že se mu se všemi částmi dobře manipuluje. Pokus o nějaké házení kostkou, natož abychom se střídali, se moc nevydařil.
Ale snažila jsem se to brát pozitivně. Hra ho zaujala a že si s tím hraje jinak, to vlastně nevadí. Důležité je, abych ho do ničeho netlačila a naopak ho neotrávila nějakými přísnými pravidly. Hraní má být především zábava. Hru jsme ale pak delší dobu nevytáhli, ani jeden jsme si na ni nevzpomněli, až nedávno, přibližně tři měsíce po jeho druhých narozeninách.
A ten pokrok je neuvěřitelný!
Nemyslím si, že ještě zcela chápe, o co se ve hře jedná a že je nějaká výhra nebo prohra. Ale hned po otevření krabice ovoce naskládá v mžiku podle barev na správné stromy a když házíme kostkou, nechá mě, abych se s ním střídala. Ovoce skládá do košíku na základě toho, co vidí na kostce, a opravdu to chvilkama vypadá, že spolu hrajeme skutečnou hru.
Syn to zatím vydrží jen jednou, když chceme zkusit druhou partii, většinou ztratí pozornost. Začne víc podvádět, nechce mi půjčovat kostku nebo se snaží opět schovat havrana. Ale i tak je to nesmírný pokrok a je vidět, že každý měsíc se u dětí počítá.
Já jsem nadšená, i když se snažím nebýt příliš optimistická, pořád ještě se může stát, že ho hraní deskových her nezaujme a žádné společné hraní se konat nebude. Ale pak si připomenu, že v dnešní době je tolik rozličných deskových her, že určitě jednou najdeme nějakou, co nás oba chytne.
Ještě přidám poznámku, že máme My little match a My little action a další z této edice. Stejně jako máme třeba pexeso nebo Lotto. Ale nic zatím syna nechytlo tolik, jako Můj první sad. Ale o dalších hrách třeba zase příště.
