Článek
Nechci házet všechny matky do jednoho pytle. A vím, že objektivně existují případy, kdy to matky například nemocných dětí mají horší. Ale myslím si, že na většinu matek platí, že si spousty problémů jen představují a vymýšlí děsivé scénáře, které se kolikrát ani trochu neblíží realitě.
Z jedné strany slyšíte, jak matky vzdychají, jak by chtěly cestovat, cvičit, jak se s dítětem tohle či něco jiného nedá dělat. Co by dělaly, kdyby se něco pokazilo nebo že by si v jiné situaci neporadily. Není to pravda. Věřím, že každá matka je schopná si poradit v téměř každé situaci. Protože prostě musí. Nějak si poradíte. Vždycky.
Často přemýšlím o tom, jestli bych právě rodičovskou dovolenou neměla využít víc na cestování. Nejsem nikde vázaná, nemusím plnit termíny nebo chodit fyzicky do práce. Pak mě dostane moje hlava. Jak bych se tam dostala? Co ubytování? Spánek? Co bychom jedli? Jak s kočárkem? Co když celou noc probrečí? Jak to zvládnu sama?
A pak zase na sociálních sítích vidím ty outdoorové matky, co prakticky s novorozenětem jezdí celé léto v dodávce nebo běžkují s dítětem v krosně. Obdivuji je, ale pak mě napadá: skutečně jsou o tolik jiné než já? Proč bych to já nezvládla?
Protože se bojím.
Často vzpomínám na zážitek, kdy jsem si špatně naplánovala trasu s kočárkem a s ještě nechodícím batoletem vyrazila na vyhlídku do Tichého údolí. Nějak mě nenapadlo, že pěšinka se povine přes skály, kameny a drobná houští a to v takovém úhlu, že bych měla problém to sejít i bez dítěte v kočárku. Jenže když jsem nahoře špatně situaci vyhodnotila, už jsem se nemohla dost dobře vrátit. Cesta zpět nahoru se zdála ještě nereálnější než to nějak sejít dolů.
Chvilku jsem propadla zoufalství, ale pak jsem to prostě musela vyřešit. A tak jsem dítě posadila na nejbližší kámen, snesla kočárek pár desítek metrů dolů, tam ho odložila a vrátila se pro syna, který úplně klidně čekal a sledoval mě. Dítě jsem snesla pod kočárek, opět ho posadila, a tak pořád dokola, dokud jsem nebyla dole. Lil ze mě pot, necítila jsem nohy a ruce, ale zvládla jsem to. A odměnou mi byl smějící se syn, který mě na každém stanovišti objal a ukazoval mi zajímavé stromy.
A víte co? Je to jeden z mých možná nejsilnější zážitků se synem. Ráda se k tomu momentu vracím a z hrozné situace skutečně vzešlo něco krásného. Tenkrát jsem se zařekla, že už žádné takto naslepo vybrané výlety absolvovat nebudu. Jenže, on to skutečně byl zážitek. A teď už navíc vím, že bych to zvládla znovu.
Myslím, že je hodně matek, co si někdy řeklo, že by nějakou konkrétní situaci nezvládly. A najednou se v ní ocitnou, zvládnou ji a pak si zpětně říkají, proč to vlastně nezkusily dřív. A můžou to být banality. Cesta metrem. Cvičení s dětmi. Plavání. Dlouhá cesta. Let letadlem. Sport. Delší pobyt mimo domov. Pěší túra. Nebo milion dalších věcí.
Jako matky chceme to nejlepší pro naše děti a často se vzdáváme vlastních koníčků nebo snů. Ale není to škoda? Není na čase odložit strach a pustit se do nového dobrodružství? Protože děti jednou všechny ty zážitky ocení. A šťastná matka znamená většinou i šťastné dítě.
