Článek
Nebudu lhát. Mám strach. Ale i se těším. Po půlroce doma mám být najednou mezi cizími lidmi, navíc v bazénu. A co si budeme, postavu po porodu mám prostě normální. Nejsem žádná vyzáblinka, jako jsou všechny ty modelky a herečky už týden po porodu.
Co když tam budou všechny ostatní maminky jako modelky? Co když se na mě budou dívat skrz prsty?
Řeším kraviny. Každýmu bude úplně ukradený, jak vypadám. Určitě.
Znovu si připomenu, že je to dobrý nápad. Změna prostředí. Socializace nejen pro dítě, ale hlavně pro mě. Už mi doma hrabe. Chci za lidmi.
Jasně, to zvládnu.
Dívám se na tu hromadu věcí, co si chci vzít s sebou. Nemám toho málo? Nebo moc? Vůbec nevím. Co když se stane nehoda? Jasně, mám náhradní oblečení. Jenže co když se stane nehoda a pak se třeba ještě v šatně namočí? Dvoje náhradní oblečení? Tak to už je šílený.
Nebo ne?
A jak ho vlastně budu převlékat?
Nádech, výdech.
Určitě si nějak poradím. Nebudu tam jediná maminka, co nebude tušit co a jak.
Vyrážíme. Jsem zpocená už jen z tý představy. Co když bude junior celou dobu řvát? Co když…
Ne, bude to dobrý.
Určitě.
Jsem tu. Půlhodiny před začátkem. Recepční se na mě shovívavě usměje, jsem tu přeci jen trochu brzy, ještě do šatny nemůžu, ale mají pokojík, kde můžu počkat.
Bezva. Mám nervy na pochodu. Stihnu nás oba převléct? A co sprcha?
Panebože. Potřebuju na záchod. S ním? Věnuju nedůvěřivý pohled synovi. Tak daleko spolu ve vztahu ještě nejsme.
Klid. Dýchej.
V pokoji je jiná maminka. Rozpačitý úsměv. Ticho.
„Taky poprvé?“ prolomí ledy ta druhá.
„Jo, vůbec nevím, co čekat. Jak ho tam převléknu?“ vyhrknu a trochu se děsím, že mě ta druhá žena odsoudí.
„Já taky! Možná tam bude nějaký pult?“
A najednou to všechno ze mě spadne. Nejsem v tom sama. Nebudu jediná trapná. Společně to zvládneme.
Strach a nervozita mě opouští. Začínáme si povídat a najednou jsme v šatně, smějeme se a děti řvou. Obě.
Přidává se k nám další maminka s uštvaným pohledem. Přirozeně si pomáháme, hlídáme si navzájem děti, když si potřebujeme odskočit.
Je to naprosto skvělé a po půlroce v podstatě jen s dítětem (a mužem, co je většinu dní v práci ) se cítím zase uvolněně. Smějeme se, vypravíme si historky a najednou jsme ve vodě, kde ani jedno dítě neřve. Jen fascinovaně cákají kolem sebe.
Všichni se usmíváme, zdá se, že nejhorší máme za sebou.
Jsem šťastná, že jsem se nenechala svázat svými obavami.
A víte co? V tom stresu a chaosu to poslední, na co člověk myslí, je, jestli má, nebo nemá pár kilo navíc.
Na plavání už teď chodíme několik měsíců a je to jedna z aktivit, na kterou se každý týden těšíme. Oba společně.
