Ochranou zlatohlávků k potenciální ochraně bezlesí

Vrtání se v trouchu však není jedinou životní strategií zlatohlávků. Dominik Vondráček, David Král a Petr Šípek z Katedry zoologie PřF UK se proto nyní v článku, který vyšel v časopise Insect Conservation and Diversity, zaměřili na zlatohlávky, jejichž vývoj probíhá v půdě ve specifických typech bezlesí. V článku potvrzují znovuobjevení populací, které byly považovány za vyhynulé, hodnotí jejich genetickou strukturu a diskutují možné využití v ochraně habitatů.

Zlatohlávci (Cetoniinae) jsou skupinou charismatických brouků, kteří jsou dobře známi i široké veřejnosti, ať už jako zlatozelení návštěvníci květů či exotičtí domácí mazlíčci. Samozřejmě není všechno zlatohlávek, co se třpytí, a ne každý zlatohlávek hraje barvami s kovovým leskem. Přesto jde o brouky, které bez větších problémů pozná i poučený laik. Toho lze využít i v ochraně lokalit s vyšší biodiversitou. Řada dobře určitelných zlatohlávků je saproxylických, tedy vázaných na mrtvé dřevo. Pokud člověk najde takového zlatohlávka, např. páchníka hnědého (Osmoderma barnabita), může si být téměř jistý, že je vázán na starý solitérní strom, který zasluhuje speciální pozornost a ochranu. Kromě páchníků je na unikátní podmínky mrtvých stromů, které jsou v dnešní krajině nedostatkovým zbožím, vázána celá řada méně nápadných organismů. Ochranou lokalit příznivých pro páchníky tak chráníme celá tato společenstva.

Druhy, na základě jejichž přítomnosti můžeme navrhnout ochranu daného habitatu, nazýváme vlajkovými či deštníkovými druhy. U takových druhů je žádoucí, aby byly snadno poznatelné i laiky, a tedy aby i informovaná veřejnost mohla přispět k mapování příslušných lokalit na základě principu „víc očí víc vidí“. Veřejnost, zejména amatérští entomologové, také přispěla ke znovuobjevení populací zlatohlávků vázaných na různé typy bezlesí – např. na černohorskou písčitou pláž Velika plaža a na step v Severní Makedonii. Právě na tyto zlatohlávky se zaměřili Dominik Vondráček, David Král a Petr Šípek z Katedry zoologie PřF UK.

Konkrétně šlo o dva druhy zlatohlávků rodu Oxythyrea, O. dulcis obývající pobřežní písečné duny ve Středomoří a O. albopicta žijící v Evropě pouze na kontinentální stepi v Severní Makedonii. První jmenovaný habitat je považován za jeden z nejohroženějších v Evropě, přičemž zhruba 70 % písečných dun zmizelo za posledních 100 let kvůli lidským aktivitám (výstavba infrastruktury pro turistické zázemí, odstraňování příbřežní vegetace atp.). Příkladem pláže, ze které je takto každým rokem ukusováno na úkor turismu, je právě i Velika plaža. Severomakedonská lokalita druhu O. albopicta v Evropě, kontinentální makedonská step, je zase unikátní endemickým rostlinným společenstvem a podmínkami se blíží spíše turecké Anatolii než okolním balkánským ekosystémům.

Oxythyrea dulcis i O. albopicta jsou vázány na specifické bezlesé habitaty, jež v krajině představují ostrovy pro celá společenstva. Jde tedy o stav velmi podobný tomu, s jakým se setkáváme u saproxylických druhů vázaných na solitérní stromy. Na rozdíl od saproxylofágů však u těchto brouků dosud nebyl hodnocen přínos těchto druhů pro ochranu podobných habitatů. Situaci dále komplikuje skutečnost, že o zlatohlávcích zatím rozhodně nevíme vše – např. i výše zmiňovaný páchník hnědý byl u nás dříve označován jako druh Osmoderma eremita, nedávné analýzy však zjistily, že jde o komplex čtyř kryptických druhů, z nichž se na našem území vyskytuje jen nově ustanovený O. barnabita.

Autoři článku se tedy zaměřili na genetickou strukturu populací Oxythyrea dulcis i O. albopicta ve snaze porovnat stav reliktních populací s populacemi stejného druhu i s příbuznými druhy, které jsou však v Evropě široce rozšířeny (např. se zlatohlávkem tmavým, Oxythyrea funesta, jehož je možné běžně potkat na květech i u nás) a zhodnotit jejich přínos pro ochranu fragmentovaných habitatů. V souladu s předpokladem, že druhy z fragmentovaných habitatů budou mít více izolované populace, ukázaly analýzy genetické diversity výrazně strukturovanější populace s předpokládaným nižším genovým tokem u druhů specializovaných na vzácné habitaty.

Překvapivým výsledkem však bylo, že O. dulcis z písečných dun se rozpadá na několik geneticky izolovaných linií. Výsledek je to neočekávaný vzhledem k tomu, že písčité habitaty jsou většinou nestálé a dočasné. Druhy na ně vázané se proto obvykle umí šířit na větší vzdálenost a populace mívají strukturované až ve větším geografickém měřítku. Ještě větší genetická diversifikace byla pozorována u O. albopicta. V případě obou druhů jde o vnitrodruhové genetické rozdíly v rámci druhu, jež jsou srovnatelné s genetickými rozdíly mezi různými druhy zlatohlávků. Otevírá se tedy otázka jejich taxonomického přehodnocení; autoři článku v současné době pracují na povýšení jadransko-jónské linie O. dulcis na samostatný druh.

V případech obou současných druhů můžeme mluvit o reliktních populacích s kryptickou genetickou diversitou, které by jistě zasluhovaly větší ochranu – a to ne ochranu jedinců, ale habitatů. Autoři uvádějí i další zlatohlávky potenciálně využitelné k ochraně bezlesí, např. Paleira femorata z Pyrenejského poloostrova (opět písečné duny) či Protaetia (Philhelena) ungarica (vázán na stepní stanoviště v severní části svého areálu). Vzhledem k tomu, že druhy vázané na bezlesí mohou negativně reagovat na změny obhospodařování daného habitatu (ukončení pastvy, zalesnění či zarůstání atp.), lze je použít jako indikátory toho, jak se těmto vzácným habitatům daří. Podobně jako dnes slouží páchníci a další saproxyličtí zlatohlávci k ochraně starých solitérních stromů, tak budou možná do budoucna jiní zlatohlávci sloužit pro ochranu bezlesí.

Vondráček, D., Král, D., & Šípek, P. (2022). Cryptic diversity of Oxythyrea flower chafers and its implication for conservation of non‐forest biotopes in the Balkans. Insect Conservation and Diversity. 16(1), 133–146.

Autorka textu: Kateřina Bezányiová