Článek
Když jsem se dostal do svého dobrodružství s ruskou beletrií, často jsem knihy nosil s sebou. To vedlo k několika zajímavým rozhovorům. Jedním z témat, která se znovu a znovu objevovala, byl Dostojevskij, zejména Zločin a trest. Jedno z vrcholných děl světové literatury. Ale i když bylo působivé vidět, kolik lidí román četlo nebo o něm vědělo, bylo podstatně méně lidí, kteří četli jakákoli jiná díla od Dostojevského. Kromě zločinu a trestu bylo obvykle velmi málo o čem mluvit.
Dostojevského literární odkaz stojí za prozkoumání. Je hluboký a je bohatý na díla, která se ponoří do složitosti lidské povahy, spirituality, morálky a existencialismu. Dovolte mi, abych se vás pokusil přesvědčit, proč byste si měli od Dostojevského přečíst více, a upozorním na konkrétní díla, která si podle mě nesmíte nechat ujít.
Začněme tím, proč. Dostojevskij měl hluboký dopad na literaturu, psychologii a filozofii. Friedrich Nietzsche řekl o Dostojevském, že byl „jediný psycholog, od kterého se mám co učit“. Dostojevskij v podstatě zahájil existencialismus svými Zápisky z podzemí a silně ovlivnil Camuse, Kafku a Sartra. Film Taxikář Martina Scorcese s Robertem de Nirem úzce navazuje na Dostojevského Zápisky z podzemí. Když Mario Puzo psal Kmotra, inspiroval se Dostojevského dílem Bratři Karamazovi . Nebo si vezměte Match Point Woodyho Allena – a zjevné paralely příběhu se Zločin a trest.
Čtení Dostojevského děl může být hluboce obohacujícím a podnětným zážitkem z několika důvodů:
- Je mistrem ve zkoumání a popisu lidské psychologie. Jeho postavy se potýkají s morálními dilematy a vnitřními konflikty. Dostojevskij ukazuje vnitřní temnotu a vnitřní boje, se kterými se často můžeme ztotožnit. Morální rozhodnutí je typickým tématem – složitost toho, jak lidé k těmto rozhodnutím dosáhnou, jak se jim nedaří činit morální rozhodnutí, a důsledky jejich činů ukázané optikou jeho postav vyvolávají etickou introspekci. Složité vhledy do myslí jeho postav jsou tím, co dělá Dostojevského díla jedinečná pro svou dobu a upřímně řečeno, pro jakoukoliv dobu.
- Jeho romány často zkoumají filozofická (včetně existenciálních) témat. Dostojevskij se často zabývá složitými tématy, účelem a smyslem života, hledáním smyslu, povahou svobodné vůle, existencí Boha, náboženstvím, povahou zla, utrpením a morálkou, což nás, čtenáře, vybízí k zamyšlení nad našimi přesvědčeními a filozofií.
- Jeho sociální a politický komentář. Dostojevskij kriticky zkoumá sociální a politické problémy své doby v Rusku, včetně chudoby, radikálních ideologií, nebezpečí skupinového myšlení a třídního boje. Byl jasně proti nevolnickému systému, ale neschvaloval rovnostářské systémy a utopie (v některých svých dílech zdánlivě předvídal příchod komunismu).
- Vytváří složité a jemné postavy. Dostojevského postavy nejsou dobré ani špatné. Cítí se skutečné, příbuzné, multidimenzionální, chybné a hluboce lidské. Aljoša, Dmitrij a Ivan Karamazovi, stejně jako jejich otec Fjodor, kníže Myškin, Rodion Raskolnikov, otec Zosima, Nastasija Filippovna, Soňa Marmeladová, Grušenka, Nikolaj Stavrogin, a mnoho dalších.
- Jeho díla mají kulturní a historický význam. Dostojevskij vytvořil některá z nejlepších děl klasické literatury. Znalost jeho děl je nezbytná pro každého, kdo se zajímá o historii a vývoj literatury.
- Jeho díla zanechávají silný a trvalý emocionální dopad. Dostojevského díla vyvolávají silné emoce. Bez ohledu na to, zda jde o napětí nebo filozofické debaty, může být čtení Dostojevského intelektuálně stimulující a emocionálně poutavé. Po každém jeho díle, které jsem přečetl, jsem si chtěl přečíst názory literárních kritiků i běžných čtenářů. Román sám o sobě nestačil. Měl jsem pocit, že potřebuji s někým diskutovat, projít si své poznatky a zjistit, zda ostatní lidé vyšli ze zážitku ze čtení s jinými závěry.
Měl bych dodat, že něco, co zřejmě silně ovlivnilo Dostojevského díla, je to, že ve věku 28 let byl téměř popraven, protože patřil ke skupině disidentů a byl na poslední chvíli omilostněn. Místo toho byl poslán do sibiřského pracovního tábora, což byla zkušenost, která samozřejmě ovlivnila Zločin a trest, ale také mu poskytla spoustu materiálu, se kterým mohl pracovat, například při vytváření detektivních prvků v jeho románech – jako jsou Bratři Karamazovi.
Dostojevského děj má zvraty a zvraty, ale vždy působí přirozeně. Uvěřitelně. I když nečekaně. Vidíme extrémy, kterých jsou lidé schopni. Dobro a zlo. I když rád čtu Bulgakova a Tolstého, právě v Dostojevského dílech mám pocit – ano, vidím, jak se to děje, vidím, že se dostávám do podobné nesnáze jako jeho postavy. A to si myslím, že je to nejdůležitější, čeho se Dostojevskému ve své práci daří dosáhnout — víme, že bychom to mohli být my. Mohli bychom být Raskolnikov, Myškin nebo Stavrogin. Pokud by byly okolnosti našeho života utvářeny jinak, bylo by to zcela možné. Jak řekl Solženicyn: „Linie oddělující dobro a zlo neprochází státy, ani mezi třídami, ani mezi politickými stranami – ale přímo skrz každé lidské srdce – a skrz všechna lidská srdce.“
V dnešním uspěchaném světě, kdy se toužíme učit (jak bychom měli), můžeme mít tendenci soustředit se na literaturu faktu. Na tom není nic špatného. Ale abychom porozuměli sami sobě, abychom porozuměli druhým lidem, našim komunitám a společnostem, je fikce nenahraditelná. A pokud čtete beletrii, čtěte klasiku. Přečtení několika Dostojevského děl může mít lepší dopad na vaše porozumění sobě i druhým, než procházení učebnicí psychologie.
Zde jsou má oblíbená Dostojevského díla (kromě Zločin a trest), které z celého srdce doporučuji. Vybral jsem pouze pět, ale tento seznam můžete snadno rozšířit o další Dostojevského úžasná díla:
- Bratři Karamazovi
- Idiot
- Běsi
- Zápisky z podzemí
- Sen směšného muže
Bratři Karamazovi, 1880
„Myslím, že ďábel neexistuje, ale člověk ho stvořil, stvořil ho ke svému obrazu a podobě.“ - Dostojevskij, Bratři Karamazovi
Z této věty mi běhal mráz po zádech. Přirozeně je to linie postavy, ne nutně něco, čemu věřil sám Dostojevskij.
O čem tato téměř 1000stránková kniha je? Jedná se o detektivní příběh, který je zkoumáním víry, svobodné vůle, pochybností a morální odpovědnosti. Příběh je o třech bratrech, záhadné vraždě jejich otce a jejich složité rodinné dynamice. Každý bratr je jiný — Dmitrij je vášnivý a impulzivní, Ivan je racionální intelektuál a nejmladší Aljoša je duchovní a soucitný. Prostřednictvím zkoumání jejich činů, myšlenkových pochodů a interakcí (příběh má složitou narativní strukturu – vidíme více úhlů pohledu) zkoumáme lidskou duši a morálku.
Freud jej nazval „nejvelkolepějším románem, jaký byl kdy napsán“ . Einstein jej nazval „nejlepším psychologickým a filozofickým románem, tou nejúžasnější věcí, na kterou jsem kdy položil ruku“. Bratři Karamazovi jsou Dostojevského posledním velkým románem a je to nejhlubší a nejsložitější román, pravděpodobně jeho největší dílo.
Idiot, 1868-1869
„Krása zachrání svět.“ - Dostojevskij, Idiot
Dostojevského oblíbené dílo Idiot na zhruba 600 stranách pojednává o laskavosti a nevinnosti ve světě cynismu a mravního úpadku. Je to příběh knížete Myškina, naivního muže (kterého ostatní nazývají „idiot“), který se vrací do Ruska poté, co se v zahraničí léčil s epilepsií (všimněte si, že sám Dostojevskij byl epileptik). Jeho morální čistota je v příkrém rozporu se zkorumpovanou společností Petrohradu, ve které se nachází. Myškin se zaplete do životů dvou žen (úžasné postavy), Nastasiji Filippovny a Aglaji Jepančinové, příběh nás zavede prostřednictvím řady složitých, emocionálních a tragických událostí, zkoumání témat lásky, individuálních hodnot versus společenských norem, idealismu versus pragmatismu, ateismu versus náboženství, traumatu a viny.
Idiot byl možná Dostojevského nejosobnějším románem a úžasným průzkumem tématu dobra versus zla.
Běsi, 1872
„Chceš-li překonat svět, přemož sám sebe.“ - Dostojevskij, Běsi
S více než 750 stranami je dílo Běsi možná jedním z nejvíce podceňovaných Dostojevského románů. Miloval jsem ho. Přečetl jsem si ho a hned potom znovu. Běsi jsou možná nejpolitičtější z Dostojevského děl. V typickém Dostojevského stylu se zaměřuje na vražedný příběh a zkoumá témata radikalismu (zejména u vzdělané třídy), terorismu, extremismu a předpovídá příchod komunismu a jeho pravděpodobné destruktivní důsledky, ale také kritizuje kapitalismus, zejména sociální nerovnost. Běsi lze interpretovat jako varování, které Rusko bohužel neuposlechlo.
Dostojevskij však jako obvykle vykresluje komplexní obraz. Ne všichni revolucionáři jsou popisováni jako zlí nebo nihilisté. Myslím, že Dostojevského genialita byla v tom, že dokázal oslovit mladé revolucionáře a náboženské konzervativce zároveň.
Výše uvedený citát je například od Ivana Šatova, který se zmítal mezi svými revolučními ideály a vnitřními morálními konflikty. Myslel tím, že skutečná změna začíná sebeuvědoměním a morální transformací. Srovnejte to s Nikolajem Stavroginem, charismatickou a morálně rozporuplnou postavou. Zapojuje se do činů, které jsou morálně odporné a šokující, a je mu to jedno, nebo alespoň chce vypadat, že mu to jedno je. Zdá se, že jeho nihilismus je výsledkem jeho neschopnosti najít smysl nebo vykoupení jinak.
Běsi jsou velmi složitý a podnětný román a zcela upřímně, v tomto románu je Dostojevskij nejděsivější. Z mého pohledu víc než Zločin a trest. Mistrovský průzkum temnoty, který dokáže pohltit lidskou duši.
Zápisky z podzemí, 1864
„Říkám, ať jde svět do pekla, ale já bych si měl vždycky dát svůj čaj.“ - Dostojevskij, Zápisky z podzemí
S nějakými 120 stranami je to kratší záznam v seznamu, ale jeden z nejsilnějších. V tomto díle jde Dostojevskij hluboko do zkoumání lidské mysli s jejími rozpory. Je to monolog bezejmenné postavy. Existuje rozum a iracionalita. Boj o smysl a autenticitu, jak můžete vidět z výše uvedeného citátu, cynismus. Izolace a sebedestruktivní chování.
Zápisky z podzemí jsou silnou kritikou racionalismu a jsou dílem, které zahájilo existencialistickou literaturu, slouží jako inspirace pro Kafku, Camuse, Sartra a mnoho dalších. Zápisky z podzemí zanechávají silný dojem — jde o psychologický průzkum, který spouští úvahy o našich vlastních bojích a existenciálních dilematech, zapojuje čtenáře filozoficky, zejména do témat svobodné vůle a morálky, má zajímavý styl vyprávění. Působivé pro mě bylo, jak Dostojevskij vytvořil neobyčejnou postavu, pro kterou si postupně rozvíjíme empatii a nutí nás ocenit složitost lidského bytí.
Sen směšného muže, 1877
„Nebudu a nemohu věřit, že zlo je normální stav lidstva.“ - Dostojevskij, Sen směšného muže
Je to krátká povídka, ale je v ní hodně narváno. Popisuje, jak se jeden muž rozhodl spáchat sebevraždu poté, co si zoufal nad lidstvem a světem. Usne a je převezen do jiného světa, kde nachází dokonalou společnost čistých a nevinných bytostí. Nechci spoilerovat příběh, pokud jste ho nečetli, ale řekněme, že je to příběh morálního vykoupení, proměny, kterou hlavní hrdina prochází. Sen ho přiměje přehodnotit své názory, což má za následek znovunalezení smyslu. Sen o směšném muži bych zařadil mezi 10 nejlepších povídek, které kdy byly napsány.
Abychom Dostojevského skutečně ocenili, je třeba se odvážit za hranice jeho nejslavnějšího díla a prokousat se celým jeho literárním odkazem.
