Článek
Antikoncepce tenkrát spočívala ve styku přerušovaném, chráněném kondomem, v možnosti zavedení nespolehlivého tělíska zvaného Pesar, anebo požití prášku, který měl eventuální těhotenství ihned po styku zlikvidovat.
Dnes mají dívky více možností. Odborníci ovšem tvrdí, že jsou neplodní i muži a udávají různé důvody – sedavé zaměstnání, nošení těsného prádla, kalhot. Nehodlám se renomovaným plést do řemesla, informací na toto téma je už dostatek, kdo chce, najde si je. Já se chci podělit o příběhy tří žen, které si užily mnoho nepohody a zklamání v touze po dítěti. První z nich se jmenuje Jitka.
Jitčin příběh s happyendem
Jitka je benjamínek v milující se rodině. Má sestry o dost starší, než je ona, a tak ji hýčkaly stejně jako její rodiče. „Dlouho jsem myslela, že taková harmonie, jaká panovala u nás, je i jinde. A že se děti rodí všem párům, žijícím v lásce,“ říká Jitka a vzpomíná na svoji anabázi s dítětem a rodinou. Chtěla ji mít takovou, jakou poznala v mládí.
Kromě toho, že se u nich všichni měli rádi, a je to vidět dodnes, když se scházejí a pomáhají si, dostaly všechny tři sestry do života přitažlivost, dobrou povahu a smysl pro rodinu. Jedna po druhé opustily domov a vytvořily si ten svůj. Ani Jitka nemusela dlouho čekat.
„Kdybych se tolik nelíbila mužům, možná bych dnes byla šťastnější,“ domnívá se s odstupem několika desítek let. „Bylo mi osmnáct a neexistovalo nic, co by mě zastavilo před pádem do Petrovy náruče. Byli jsme divocí a naivní, mysleli jsme, že dítětem svou lásku ještě prohloubíme, a tak jsme se nijak nechránili. Otěhotněla jsem ihned, ale než jsem si stačila užít pocitu budoucí mámy, potratila jsem.“
I po těch letech se Jitka při vzpomínkách dojme a já ji vždycky obejmu. Pro ni je potrat totéž, co úmrtí dítěte. Někdo to tak nevnímá, Jitka ano.
S Petrem se vzali krátce po potratu. Oběma jim rodiče přispěli na byt a Jitka věřila, že může napodobit styl života, jaký znala ze své rodiny. Petr zpočátku toužil po tomtéž.
„Podruhé jsem otěhotněla asi za půl roku po potratu,“ svěřuje se přítelkyně, o níž tvrdím, že je to jeden z nejvyrovnanějších lidí, které znám. Říká o sobě, že byla v mládí hubená, nohatá, prsatá a nenápadná a já se vždy směji a dodávám, že hubená, nohatá a prsatá je stále, ale nenápadná rozhodně ne, a že by mě zajímalo, čemu říká nenápadná. Když spolu někam jdeme, je to ona, za níž se chlapi ohlížejí.
„Moje sestry už měly po dvou dětech, moc mi přály aspoň jedno, i rodiče se těšili na další vnoučátko v kočárku, ale bohužel,“ vypráví Jitka, co všechno ještě prožila:
„Snažili jsme se dál, vztah ještě držel, i když kolísavě, občas přihořívalo. Opět jsem otěhotněla a tentokrát dítě donosila. Narodila se holčička, pojmenovali jsme ji Irenka.
Teď si asi představuješ můj nadšený příjezd z porodnice, radost široké rodiny, viď,“ říká Jitka a podle smutného úsměvu poznám, že se něco stalo. Taky že ano. „Irenka nebyla zdravá, diagnóza strašidelná. Makrocefalie. Prožili jsme tři roky trápení a čekání na nejhorší. Tak to byl život s Irenkou. Petr nesl její nemoc a smrt hůř než já,“ vzpomíná Jitka a snaží se popsat, proč se ti dva nakonec rozešli.
„Naše rodinné štěstí se začalo hroutit. Do té doby jsem netušila, co je to napětí v domě, takové, že se bojíš udělat cokoli, aby ten papiňák nebouchl,“ říká a vtahuje mě do příběhu plného zvratů. Dozvídám se, že jejich vztah měl být ještě jednou prozkoušen.
„Když přebolel žal nad ztrátou Irenky aspoň do snesitelné míry, poštěstilo se nám ještě jednou a narodil se Míša. Jenže asi mi nemělo být dopřáno přivézt si z porodnice zdravé dítě, kojit ho a užívat si všechno, co je s tím spojené. Míša přišel na svět v sedmém měsíci. A tak se u nás střídala radost se starostí při každodenním putováním mezi bytem a inkubátorem.
Míša jako by získal i sílu svých dvou nežijících sourozenců, to zvládl. Akorát jsem ho nemohla kojit. Petr ale chtěl zdravé dítě, nestál o další slzy a obavy, smutné obličeje návštěv a očekávání dalšího konce s pohřbem. Byla jsem první rozvedená v naší rodině. Já, která měla kolem sebe jenom spokojené páry,“ dodává Jitka.
Pak to zlehčí: „Ale, co si budu stěžovat. Míša se probil do světa silou své osobnosti, měla jsem pro koho žít a nebyla jsem na to sama. Vrátila jsem se k rodičům a měla jsem se lépe, než kdybychom zůstali s Petrem. On byl tak trochu slaboch, utekl ode mne v době, kdy nám to nejhorší skončilo. Založil si další rodinu a Míšovi nebyl dobrým tátou. Pouze platil výživné, syna nikdy nevyhledal. O všechno se se mnou starali moji rodiče.“
Její mateřské pudy nakonec osud naplnil plnou měrou, i když ne zcela podle jejího očekávání.
„Chtěla jsem víc dětí,“ vzpomíná, „tak jsem se vdala podruhé, ale neotěhotněla jsem. Protože jsem věděla, že bude Jarda dobrým tátou, o Míšu se staral jako o svého, navrhla jsem adopci. Řekla jsem to nesměle, připravená hodně za to bojovat, ale Jarda nezaváhal. Dodnes si to pamatuju: ,Jo, proč by ne, nač se pořád týrat,‘ řekl a ušetřil sebe i mě dalšího zklamání každý měsíc.“
Protože si Jitka svůj příděl smůly ohledně dětí vybrala do posledního zbytku, nastal čas odměňování. Povedlo se něco, o čem sní všechny neplodné páry. Dostali do péče šestinedělní holčičku, kterou její máma porodila a odložila. Měla své důvody, pro náš příběh nepodstatné.
Jitka si konečně mohla začít užívat mateřství se vším všudy, akorát… Ale to už dopoví sama: „Akorát jsem nemohla dcerku kojit, takže jsem nepoznala, jaké to je. Ale to už dodávám jen pro zajímavost. Holčičce jsme vybrali jméno Karolína a mám s ní úžasný vztah dosud.“
Karolína i Michal mají své rodiny a Jitka s Jardou se můžou ze svých rodičovských choutek vyřádit na čtyřech vnoučatech.
Martina se nevzdává a pořád ještě věří
Kdoví, v čem tkví kouzlo talentu stát se matkou, ptá se občas marketingová kouzelnice Martina. Tvrdí, že by profesní úspěch bez vteřiny zaváhání vyměnila za možnost být na mateřské a piplat si dítě.
„Nerouhala bych se jako spousta holek, které občas slyším nadávat na to, jaká je to s děckem nuda. Užívala bych si možnosti věnovat se malému nebo malé klidně i čtyřiadvacet hodin denně. I tak by to bylo jen nakrátko, jak začne dítě chodit do školy, matka už se zase může realizovat,“ idealizuje si svět maminky Martina.
Proč jí tohle uniká, netuší. Její sestra má dvě děti, matka neměla problémy s otěhotněním a vlastně ani Martina ne. Se snahou o sebeironii říká: „Já jsem vlastně otěhotněla několikrát, jen jsem dítě nikdy nedonosila a neudržela si ani jeho otce.“
Kdybych byla terapeutka, hledala bych spolu s Martinou příčinu v jejích vztazích. Jsou hodně komplikované, ale kdo by ji viděl třeba na módním molu - subtilní, sto sedmdesát osm centimetrů vysokou brunetu s vlasy do pasu, s obličejem, který, být to tvář celebrity, nepotřebuje vytištěný v časopise korekci pomocí Photoshopu, neuvěřil by.
Anebo snad proto?
Přitahuje totiž zvláštní muže. S ní stoprocentně nekompatibilní. Ten, jemuž věnovala nejvíc let, nejlepších, kdy se dívky vdávají, zakládají rodiny, vychovávají potomky, žil v cizině. Poznali se a zamilovali při jeho pobytu doma. Byla to láska vzniklá třeskem, zatměním, obrácením celého dosavadního života naruby. Martina je přesvědčená, že je ten blesk zasáhl oba stejně. Já si tím jistá nejsem, ale na tom nezáleží. Podstatné je, že s ním Martina brzy čekala dítě a svatba byla dalším hlavním tématem. On však musel zpátky na své působiště za oceán, a tak se dohodli, že za ním Martina přiletí, tam že se vezmou.
„Přemýšlela jsi, co bude pak?“ zajímalo mě.
Nevěděla, co odpovědět. Hlava prý tenkrát nestačila na tu nálož chemie. Nemyslela, jednala. Koupila letenky, dovolenou nepotřebovala, pracovala na volné noze.
Rodiče se smířili s tím, že nebudou na její svatbě a že vlastně zatím ani neznají otce svého budoucího vnoučete.
Během dní, které Martina prožívala v euforii očekávané cesty, svatby, líbánek plných milování s Donem Juanem, jak jejímu prvnímu dnes říkáme, se stalo něco pro ni absolutně nečekaného. Pohádali se. Virtuálně. Kdo to nezná, ať je rád, virtuální hádka nemá šanci na smíření. Můžete v ní vykřičet na partnera, co vás napadne, a nedat mu šanci se bránit, protože ho odpojíte. Vypnete počítač, mobil. Počkáte, až vychladne, víte, že už bude reagovat víc při smyslech, ale máte ho v hrsti a příště ho opět odpojíte. Důvod si vymyslíte, pokud se ten druhý nemůže ani vyjádřit a vy si povedete svou, budete vítězem. Jen – bude to vítězství bez ovací veřejnosti, jen takové sobecké, ubohé zadostiučinění, pokud vás to tak uspokojí.
Takovým vítězem se stal Don Juan. Mučil Martinu virtuálně tak, že ze stresu nevyšla a dítě potratila. Letenky propadly a Martina se vrhla do práce. Nevím, jak to dělá a vlastně ani co dělá, marketing je pro mě oblast zcela neznámá, ale jí to jde. A tak se jí dařilo ještě víc, akorát se z toho neradovala. Brala to přirozeně, jako bereme své životy my, co nejsme tak úspěšní. Není nafoukaná a co ji znám, nikdy se nechovala jako někdo, kdo „na to má“. Jinak by neměla tolik kamarádek. Ty bývají žárlivé a nepřející, ale my, které se motáme kolem Martiny, takové nejsme. Jsme s ní rády, protože je s ní zábava a je pozorná.
Proč říkáme jejímu prvnímu muži Don Juan? Inu, za čas se k ní dostaly informace , že nebyla jediná, koho ve stejné době miloval, a tudíž se jejím potratem ani netrápil. Dozvěděla se to náhodou od jedné ze svých konkurentek. Tak škodolibý může někdy život být. Už si z toho však nic nedělala, vymanila se z jeho vlivu a opět byla v rámci možností spokojená.
Postrádala jen to děťátko. „Pořiď si je jen tak, domluv se s někým, nebo třeba ze zkumavky,“ radily jsme jí my, kamarádky.
„Já ale chci, aby mělo tátu, abychom byli rodina,“ namítala vcelku rozumně, dokud jí to věk dovoloval. Jenže i on má své limity. Najednou bylo Martině pětatřicet a dítě pořád nikde. Každý vztah totiž došel na konečnou dřív, než se mohli ti dva shodnout, že už chtějí být rodiči oba.
„Připadala jsem si jak stíhačka, bála jsem se dát najevo, že chci dítě,“ přiznává Martina, která o milence nouzi neměla. Oni ale chtěli jen ji, ne dítě.
Chodíme spolu rády na polévku do jednoho indonéského bistra. Když je hezky, jdeme se pak ještě procházet na Vyšehrad, posedáváme tam pod ohromnou lípou, i pikniky si občas uděláme. Je nám spolu fajn, i když jsme věkem vzdáleny ob jednu generaci. To jí však nebrání, aby i ze mě neudělala, tak jako z dalších přítelkyň, přímou účastnici jejího krkolomného putování za mateřstvím. Stejně jako ostatní, i já se jen udiveně ptám, proč? Proč jí to nevychází? Proč jí nejdou ani vztahy?
Je férová, pracovitá, vím, jak má ráda své rodiče, sestru, neteře. Je velkorysá, má dobrodružnou povahu, cestuje, chodí po horách, lyžuje, jezdí na kole, plave, potápí se, umí se chovat v nebezpečí, v kolektivu neselže. Kruci, kde má parťáka? Nahánějí ji muži: A: Ženatí. B: Hezouni, většinou mladší, než je ona. Její povaha je nezajímá, chtějí ji do postele. C: Pro ni neperspektivní, protože ona chce: A: Pohledného, úspěšného, charakterního, sportovně založeného.
Tak jo, tady by mohla být odpověď na neúspěch ve vztazích. Má vysoké nároky. Inu, za to, že se jí srdíčko nerozkmitá nad každým pro ni nýmandem, opravdu nemůže, a na to, aby se z ní stala vztahová samaritánka, je také ještě brzy.
Aby dokázala, že je odhodlaná jít do vztahu s někým, kdo chce dítě, i za cenu ústupu ze svých nároků, neodmítla nápadníka, který by jinak propadl. Hodně o ni stál a měl výhodu , chtěl dítě, i když už měl dvě velké.
Byl rozvedený a projevil zájem si otcovství ještě jednou zopakovat.
A tak jsme my, kamarádky, začaly fandit jejímu novému příběhu lásky, jak se to zpočátku nejevilo. Jejich vztah se začal vyvíjet tradičně – obrovské vzplanutí, oboustranné, sex několikrát denně, ani minuta jeden bez druhého, mobil v permanentní činnosti. Byla s ní najednou taková nuda! Žádná jsme s ní nechtěly na kafe, protože se nedalo pořád poslouchat, jak je úžasný. „Podívej, co mi právě poslal“ „A hele, co já jemu.“
Strašné, jít si posedět se zamilovaným, když už to máte za sebou několikrát a hlavně, znáte ty konce.
Pak se dostavila další fáze – sestěhování. Tentokrát neměla čas na kávu Martina. Objevovala v jeho domě tolik nového, úžasného. „Má zahradu! Budu toho tolik pěstovat,“ přenášela na nás nadšení aspoň virtuálně.
Svůj byt pronajala a ve městě se moc neobjevovala. Všechny jsme byly stále na příjmu, zvědavé na vývoj.
I předposlední fáze dopadla dle očekávání. V e-mailu nám všem přistál snímek tříměsíčního plodu.
Sešly jsme se bez ní, už se navzájem známe – my, které jí to ze srdce přály. Omlouvaly jsme ji, že na nás nemá moc času, splnilo se jí všechno, vztah spěl ke svatbě.
Krátce na to Martina potratila. Nikdo neví proč, nic výrazného tomu nepředcházelo, snad jen – jak se u něj zabydlovala, každým dnem objevila kousek nějakého antagonismu. Týkal se především trávení volného času (není zvyklá vysedávat od odpoledne u televize) a umístění Martininých věcí (životně důležitých, nepřinesla si k němu nic navíc). Místo v domku, který si zařídil muž, pro ně už nebylo, nic jejího se tam nehodilo. Měl úplně jiný vkus a ten její se mu příčil.
Myslíme si s kamarádkami, že šlo o jiný vkus nejen ohledně věcí. Jsme přesvědčeny, že nám jen nechtěla říkat všechno, třeba se styděla, jenže se také asi stresovala.
Po potratu ji z domku vyhodil. V jednu chvíli neměla kde bydlet, svůj byt pronajala na dobu určitou a nájemníka nemohla jen tak vyhodit.
Mohl aspoň počkat, až bude její byt volný, říkala jsem si, když mi volala, jak dopadla. Naštěstí jí kamarád nabídl pokoj ve svém stometrovém bytě. A také jí všechno brzy došlo.
Tentokrát se ze vztahu i z potratu vzpamatovala brzy a opět naskočila do rychlíku svého života naplněného prací a mnoha koníčky. Opět jí to, čemu se věnuje, vychází, až na rodičovství. Letos jí bude čtyřiačtyřicet. Nepřestává věřit, že to, co si přeje ze všeho nejvíc, ještě zvládne. Tak – uvidíme…
Magdě zbyla už jen jediná a poslední šance
Naděje umírá poslední, říká si Magdalena, která má za sebou kromě jedné všechny možnosti umělého oplodnění. Zbývá poslední, pak už to bude stát mnohem víc než dosud. Jsou s přítelem odhodlaní šetřit a pokračovat.
Žijí spolu tři roky a jejich rodiny se spokojeně usmívají. Jak se ti dva našli! To je paráda. Jak se k sobě hodí! Mají všechno, domek prakticky i vkusně zařízený, slušnou práci, jsou zdraví.
David byl ženatý. Dítě s manželkou neměli, protože nechtěla. Jako by tušila, že David není její poslední manžel. Za čas ho opustila z nejbanálnějšího důvodu, našla si jiného. Musela se zamilovat pořádně, když opustila domek, který postavil sice David na svém pozemku, za své peníze, ale v manželství, a tak jí ještě splácí podíl, jenž jí náleží.
Magda procházela různými vztahy, v jednom se zdržela devět let, stihli spolu vystudovat střední i vysokou, ale soužití bez stresů ze zkoušek jim nešlo, a tak se rozešli.
Setkání Magdy s Davidem jako by naprogramoval vesmírný počítač, jak do sebe zapadly všechny jejich představy, plány, zájmy i těla.
Zpočátku si to jen užívali, čekali, co vyplave na hladinu stále podezřele poklidného toku jejich lásky. Byli opatrní, nikam nespěchali a vida, nic se neobjevilo, naopak, jejich vztah sílil a obojí rodiče i sourozenci by šli rádi na svatbu.
Rozvážná dvojice se však nikam nežene. Není prý kam spěchat.
„Kdy chcete mít děťátko?“ zeptala se jednou takhle přímo Magdina teta Dana. Mohla si to dovolit, protože žije v Brně, a to je daleko od místa se zahradou, potokem a lesem u domu Davida a Magdalenky. O to, aby se Dana své neteře zeptala, ji požádala její sestra, Magdina matka. „Nám je to blbé, nechceme je přivádět do rozpaků,“ svěřila se. Nechápala, proč se sestra tak řehtá.
„Ježíši, promiň, jsem mimoň, jako kdyby od tebe to nebylo hloupé. Ale, víš…“
„Vím,“ řekla sestra a dotaz vznesla, když přišla na návštěvu s Magdinou máti – jako že jdou s Danou obhlédnout bydlení mladých.
Dana byla taktní a počkala, až budou s Magdou samy dvě v kuchyni, kam šly připravit kávu.
Magda zapnula kávovar a přiznala se tetě s tím, čím ještě nechce rodiče rozesmutnit: „Nám to nějak nejde,“ zašeptala a brada se jí roztřásla.
Dana ji objala. „Jen si poplač, takhle to v sobě držet, copak na mě nemáš telefon?“
„Pořád jsme doufali, chtěli jsme vás překvapit,“ vzlykala Magda.
Byla to chvíle, kterou moc potřebovala, konečně z ní spadla tíha. Někdo jí půlku vzal na sebe,.
Káva byla hotová a v obýváku seděli adepti na cappuccino, které Magda vykouzlila.
Teta cítila, že je toho mnohem víc, s čím se neteř potřebuje svěřit, a tak se za několik minut v křesle protáhla, zívla a řekla: „Šla bych chvíli na vzduch, Magdo, co kdybys mi ukázala, jak si tu žijete?“
Její sestra Zlata věděla, o co jde, a zachovala klid a David byl rád, že nikam nemusí, protože zrovna běžel v televizi zápas Petry Kvitové a jeho tchyně začala tvrdit, jak moc jí fandí a že se podívá s ním.
„Pojď, dáme si někde panáka,“ řekla teta venku a nechala na neteři, ať vybere podnik. Popošly kousek od domku a usadily se v hospůdce, kam si občas Magda s Davidem zajdou na víno, které mají oba rádi. I v tom se shodli, Davidovi předchůdci byli spíš na pivo, i když to samozřejmě nebylo nikdy to, co je časem s Magdalenkou rozdělilo.
Usedly za stůl a teta poručila dvě becherovky. A pak ještě dvě. Magda odložila brýle se zelenou obrubou na stůl, teta se pousmála, jak je neteř rafinovaná – platinové mikádo a zelené obruby, tak proto je ta sestřina holka tak zajímavá, pomyslela si a zahleděla se do zelených očí své nejmilovanější neteře.
„Prý jsou zelenoocí lidé vášniví,“ pronesla jen tak, aby odlehčila situaci.
Neteř se rozesmála.
„Nepovím,“ řekla žertovně a teta měla jasno. Pohladila Magdu po ruce, položené na stole, a objednala dvě kávy.
„Spusť, zlato,“ vyzvala dívku.
Magdalenka této příležitosti využila a vypovídala se. Trvalo to snad tři čtvrtě hodiny, než skončila, i když ji teta přerušovala otázkami pro doplnění situace, protože potřebovala mít jasno, aby mohla podat sestře vyčerpávající informace.
„Povíš to mámě?“ pochopila doplňující otázky Magda.
„Něco z toho jo, smím?“
„Ano, uleví se mi, mám výčitky, že jsem jí to neřekla, ale…“ Opět ta brada, slzy a tetino konejšení.
„Nech to na mně, miláčku, netrap se víc, než je nutné. Podstatné je, že máte šanci, jen – asi by to chtělo nehnat se tak, co říkáš? Dejte se pauzu, jeďte k moři, zapomeňte na otěhotnění, na doktory, jen si užívejte a hlavně, dej si tu a tam panáka, vidíš, jak ti prospěl,“ zasmála se teta. Měla radost, jak Magda pookřála a těšila se, až bude referovat sestře, jen – raději by, kdyby tohle povídání mělo jiné peripetie a jiný konec.
„Ne že by nemohli mít ti dva děti,“ začala po odchodu z domku poté, kdy se obě s Davidem a Magdou rozloučily. Zavěšené do sebe se vracely do sestřina domu.
„Oba jsou jakž takž v pořádku, on už zcela, měl pomalé spermie, ale to vyléčili. Magda je také schopná otěhotnět, jen má prý divně zakřivenou dělohu a neudrží oplodněné vajíčko,“ shrnula Dana celé vyprávění do několika vět.
Povedl se jí parádní kousek vynechat bolestné neúspěchy, když řekla: „Už to zkusili dvakrát.“
Její sestře bylo jasné, co dvěma pokusům o umělé oplodnění předcházelo. Silně zmáčkla Daninu ruku a druhou si setřela slzu, která se jí kutálela po tváři.
„Tušili jsme to,“ řekla. Pak se zastavila a vzdychla nahlas: „Co když to nevyjde ani na potřetí?“
„Ptala jsem se. I na to, zda by si vzali cizí dítě.“
„A?“ vyhrkla netrpělivě Zlata.
„Zatím o adopci neuvažují, věří, že jim to vyjde, i když to bude stát moc peněz. Prý se uskromní. Jsou rozumní, uznávají, že nepotřebují drahé zařízení v domě, když tam nebude to nejdražší, co by mít chtěli. Pochválila jsem ji. Uvažují správně, ale také jsem jí řekla, ať teď nějakou korunu pustí a ať letí k moři a odpočinou si od všeho.“
„My jim na moře přispějeme,“ dodala Zlata dojatě, objala sestru kolem ramen a obě zamířily domů. Obě s důvěrou, že tak hezký vztah jednou bude naplněn, protože kde jinde by mělo být děťátko než u milujících rodičů, kteří se nebudou hnát za ničím, co mít nemusejí, a poskytnou dítěti láskyplné a bezstarostné prostředí.
Dovětek: Jak tetě Magdalenka slíbila, tak učinila. Vybrala pobyt v Egyptě, vykašlali se s Davidem na všechno, co souviselo s otěhotněním a třetí pokus o umělé otěhotnění si nechali až po návratu z dovolené. Zklidnili se, těšili na moře, kam už neodcestovali, protože se podařilo to, o co tak usilovali. Když jim to gynekolog oznámil, neodolal a nahlas se rozesmál. Měl ohromnou radost. To se prý občas stane, ale ne zas tak často. Potvrzuje se však, jak důležitá je pro přirozené otěhotnění psychika.
Když to Daně Magdalenka oznamovala v telefonu, dodala kajícně: „Teto, asi to bude alkoholik, dala jsem na tebe a sem tam si dopřála panáka. Kde by mě napadlo, že jsem těhotná.“
„Třeba ses aspoň na chvíli uvolnila a dala pohov svým nervům. Kdoví, možná i díky tomu se vám zadařilo,“ zasmála se Dana.
Tímto rozhodně nechci radit, jak na to při touze otěhotnět. Že však mnohdy cesta nevede skrz napětí, tlak a chtění, je skoro jisté.
