Článek
Když jsem si jako mladý kluk představoval svou budoucnost, měl jsem velké sny. Města plná mrakodrapů, které jsem sám navrhl, mosty, po kterých jezdí tisíce aut denně, a budovy, které jsou nejen funkční, ale i esteticky působivé. Byla to právě tato představa, která mě nakonec vedla k rozhodnutí stát se projektantem. Zdálo se, že je to práce, která kombinuje kreativitu, technické znalosti a možnost vytvářet něco trvalého. Ale jak roky plynuly, začal jsem si uvědomovat, že realita je zcela jiná.
Když jsem začal studovat na vysoké škole, stále jsem byl plný nadšení. První semestry byly vzrušující – učili jsme se základy technického kreslení, statiku, dynamiku a spoustu dalších předmětů, které mi tehdy připadaly jako vstupenka do světa, kde se z myšlenek stávají skutečné stavby. Byl jsem dychtivý se vším prokousat, a i když některé předměty byly náročné, věřil jsem, že jdu správnou cestou.
Po několika letech studia přišla první skutečná práce v oboru. Našel jsem si pozici v menší projekční kanceláři, kde jsem měl možnost podílet se na reálných projektech. To bylo přesně to, co jsem chtěl – příležitost proměnit teorii v praxi. Ale brzy jsem začal narážet na první problémy. Místo kreativity a inovací, které jsem si představoval, jsem se ocitl v prostředí, kde se většinou opakovaly rutinní úkoly. Můj den se často skládal z dlouhých hodin u počítače, kdy jsem prováděl drobné úpravy plánů, které schvalovali klienti nebo nadřízení.
Další rána přišla, když jsem si uvědomil, jak velkou roli hrají v tomto oboru peníze. Když jsem se do projektování pouštěl, měl jsem ideály o tom, jak budu tvořit věci, které budou mít dlouhodobý přínos pro společnost. Realita však byla taková, že většina projektů byla především o tom, jak ušetřit co nejvíce peněz, přičemž estetika a kvalita často ustupovaly do pozadí. Byl jsem nucen dělat kompromisy, které byly v přímém rozporu s tím, co jsem si kdy představoval.
Jo, i takhle se dá pohlížet na projektanta…
