Článek
Máš jít cestou originálu, tedy domu na míru, nebo si pořídit typový domek, který máš hotový jako instantní polévku? Jen místo tří minut zalití horkou vodou tě to bude stát tři miliony a šest měsíců života.
Typový dům je jako fastfood. Víš, co dostaneš, a dostaneš to rychle. Ale stejně jako u cheeseburgeru – ať jsi v Brně nebo v Aši – chutná úplně stejně. Katalogový domek si můžeš vybrat během večera, co ti v televizi běží repríza Ordinace. Klikáš, listuješ, najdeš si „Dům snů 47A/B s garáží pro jednoho, kdo stejně nikdy neparkuje uvnitř“ a jsi za vodou. Přijde firma, kopne základovku a už to jede. Na pohodu.
Jenže pak přijde moment, kdy si uvědomíš, že tvůj soused má úplně ten samý dům. A jeho soused taky. A jeho pes taky. Vzniká ti čtvrť klonovaných obydlí, kde jediným rozdílem je, kdo má víc trpaslíků na zahradě a kdo má víc plastových židlí, co pamatují ještě euro za dvacet devět.
Na druhé straně barikády stojí dům na míru. Architekt tě vezme za ruku a začne ti číst myšlenky. Nebo aspoň tvrdí, že umí přenést tvé sny na papír. Ty mu vyprávíš, že chceš obývák s výhledem na západ slunce, kuchyň otevřenou, ale zároveň zavřenou, a schody, které „nějak pěkně zakřivíme“. Architekt přikyvuje, skicuje, kreslí, a nakonec ti předloží návrh tak dokonalý, že se do něj zamiluješ víc než do své manželky (což jí ale raději neříkej).
Pak ovšem přijde cenová realita. Cena projektanta? Nu, řekněme, že se ve tvém rozpočtu objeví nová kolonka s názvem „architektonické šílenství“ – a bude vyšší než rozpočet na koupelnu. Ale dostaneš projekt přesně na míru – tedy pokud si pod „přesně na míru“ představuješ dva roky kreslení, pět verzí, tři slzy a jednu menší krizi středního věku.
Navíc si musíme přiznat, že ne každý projektant je geniální umělec. Někteří mají představu, že když ti navrhnou stěnu z recyklovaných skateboardů a střechu porostlou mechem, jsi ve výsledku šťastnější člověk. Jistě, vypadá to krásně na Instagramu. Ale když ti na podzim mech teče do ložnice, začneš litovat, že jsi se nevydal cestou „Typový dům 47A/B s garáží“.
A to jsme ještě nezmínili řemeslníky. Typový dům je pro stavební firmu jako pexeso – už to hráli tisíckrát. Ví, co kam patří, neptají se a nestěžují si. U domu na míru ale nastane moment, kdy se zedník podrbe za uchem a řekne: „Pane, tohle jsme ještě nedělali.“ A vy víte, že je zle. Protože když řemeslník neví, nastává doba experimentů. A vy jste jejich laboratorní myš.
Takže co je lepší? Říct si, že v jednoduchosti je krása a postavit dům, který je sice jako z katalogu, ale aspoň víte, do čeho jdete? Nebo risknout osobní vizi a doufat, že se promění v realitu, a ne ve finanční černou díru?
Jedno je jisté. Ať se rozhodnete jakkoli, skončíte na zahradě, s pivem v ruce, koukat na fasádu a říkat si: „Příště to udělám úplně jinak.“ Jenže příště nebude. Protože jste právě doživotně zadluženi. A to je možná jediné, co mají domy na míru i typové domy společné – že vás v tom nechají až do smrti. S láskou. A hypotékou.
