Článek
V dnešní době, kdy za cihlu pomalu ručíte ledvinou a beton se míchá za cenu šampaňského, se spousta lidí ptá: „Opravdu potřebuju člověka v černém roláku, který mi za čtyři sta tisíc nakreslí krabici se šikmou střechou?“
Architekti jsou skvělí lidé. Mají cit pro prostor, proporce, světlo, materiály – a taky pro vaše peníze. Umí je z prostoru elegantně odstranit. Než se nadějete, máte na stole návrh minimalistického domu, kde není místo na pračku, ale zato se tam krásně láme sluneční paprsek o betonovou stěnu. Architekt nadšeně vysvětluje, jak světlo hraje po povrchu, vy ale přemýšlíte, kam dáte sušák.
A to všechno samozřejmě něco stojí. Architektonický návrh, studie, projekt pro stavební povolení – bum, bum, bum – a jste o pár stovek tisíc lehčí. A to jste ještě ani nekopli do země. Místo bagru se zatím ozývá jen vaše konto, jak volá o pomoc. Architekt se s vámi baví o „konceptu“, vy přemýšlíte, kolik bude stát ten „koncept“ s okny, dveřmi a střechou.
Ale možná to jde i jinak. Možná stačí obyčejná tužka, papír a trocha selského rozumu. Takhle to přece dělali naši dědové. Nikdo jim nevyprávěl o „vizuálním dialogu interiéru s exteriérem“ – prostě chtěli dům, co nezatéká, má kde spát a kam postavit sud s dešťovkou. A světe div se, většina těch domů stojí dodnes.
Jasně, architekt vám umí vymyslet krásný dům, který bude vyhrávat soutěže a získá deset tisíc lajků na Instagramu. Ale vy chcete jen dům, kde bude teplo, vejde se tam gauč, postel a děti nebudou muset spát ve sklepě. A pokud možno, aby ten dům nestál jako vesmírný program. Když se nad tím zamyslíte, většina „moderních návrhů“ vypadá jako krabice od bot s okny. To si přece zvládnete nakreslit sami – a ještě zbyde na kuchyň.
Navíc, co si člověk postaví sám, toho si víc váží. Když vám architekt navrhne kuchyň tak minimalistickou, že tam není místo na varnou konvici, bude vás to štvát pokaždé, když budete ohřívat vodu. Ale když si kuchyň uděláte podle sebe – s rohovou lavicí, kterou děda přivezl z chalupy, a s policí na hrníčky z poutí – to je teprve design! Možná nebude podle trendů, ale bude váš.
A není to jen o penězích. Je to i o pocitu. Když si postavíte dům podle sebe, můžete si nadávat sami sobě, že jste tu zeď udělali křivě, místo abyste nadávali architektovi, že to „vymyslel blbě“. A to je svoboda! Navíc, v české kotlině máme zvláštní talent k improvizaci. Umíme ze staré garáže udělat obývák, z karavanu letní kuchyni a z lešení terasu. Architekt by se možná zhrozil, ale my tomu říkáme – styl venkova.
Samozřejmě, že jsou situace, kdy architekt dává smysl. Když stavíte vilu u přehrady, kde vám záleží na každém odlesku vody, nebo kancelář, kterou chcete ukazovat investorům. Ale když jde o rodinný domek na kraji vesnice, kde hlavní požadavek zní „aby tam bylo místo pro gril“, možná si s tím poradíte i bez odborníka z Prahy, co říká věci jako „organické členění prostoru“.
A když vám někdo bude tvrdit, že bez architekta to nejde, vzpomeňte si, že statisíce lidí po celé republice bydlí ve zcela nearchitektonických domech – a světe div se, jsou spokojení. Nikdo jim nenutí betonovou fasádu ani střešní okno nad záchodem „kvůli světelnému efektu“. A jestli jejich dům nevypadá jako z katalogu? To nevadí. Důležité je, že v něm mají klid, teplo a prostor, kde se dá dát kafe, rozvalit se na gauč a říct: „Tohle jsme si udělali po svém.“
Takže, až vám někdo bude tvrdit, že bez architekta to nejde, řekněte mu: „Díky, ale já nepotřebuju dům, který bude v časopise. Stačí mi dům, který bude můj.“ A pak si vezměte tužku, pravítko, případně pivo – a jděte si nakreslit svůj sen. Protože možná nebude dokonalý, ale bude upřímný. A co je víc?
