Článek
A já, novinář zvyklý na normální ceny za metr čtvereční, jsem se jen snažil nevykašlat kávu a nezeptat se nahlas: „A vy jste si jistý, že se sousedé nebudou stěhovat kvůli daním?“
Vše začalo nevinně. Investor, zvaný pan Dokonalý, si řekl, že jeho rodina potřebuje „dům snů“. Klasický rodinný dům pro tři generace? To je pro slabochy. Pan Dokonalý chtěl něco, co by konkurovalo Versailles, jen bez front a s větším množstvím garáží. Architekt se zpočátku tvářil zdrženlivě, pak ale při pohledu na rozpočet pochopil, že jeho největší nepřítel není stavební úřad, ale vlastní logika.
Projekt zahrnoval všechno – bazén, co měl simulovat mořské vlny, saunu, která by přežila i arktickou zimní bouři, podlahové vytápění, jež by dalo konkurenci Aljašce, a garáž pro čtyři auta, která by byla skvělá i pro malou armádu. Každý detail měl mít „luxusní“ nádech: mramor, dřevo, sklo, křišťálové kliky – a samozřejmě každá stěna jinak. V tu chvíli jsem si uvědomil, že rozpočet není jen číslo, ale spíš abstraktní koncept, který má zůstat v oblasti sci-fi.
Samotná stavba byla maraton. Každý den přinášel nové překvapení. Podlahy nebyly rovné, střecha se nechtěla sklonit přesně o 2,3 stupně, které si investor vysnil, a instalatéři začali mít pocit, že pracují spíš na stavbě vesmírné lodi než rodinného domu. Jednou přišel elektrikář a s hrůzou zjistil, že počet zásuvek, který investor objednal, překračuje možnosti normálních jističů. „Budeme potřebovat malou elektrárnu,“ znělo tiché varování.
Největším oříškem byla zahrada. Investor chtěl „něco nezapomenutelného“. Nakonec byla dovezena země z několika kontinentů, vysazeny exotické stromy a rostliny, a bazén doplněn fontánami, které uměly stříkat vodu do kruhu přesně ve 12:47. Cena? No, řekněme, že sousední vesnice by si mohla postavit dvě školy, tři hřiště a stále by jim zbyly peníze na pár autobusů.
Když se stavba blížila ke konci, přišel den předávání klíčů. Investor stál u svého „díla“ a tvářil se, jako by právě obdržel Nobelovu cenu za architekturu. Sousedi, kteří se stavěli po plotě a okukovali každou cihlu, zůstávali s otevřenou pusou. Někteří se ptali, jestli nemají omylem sledovat nový díl reality show „Bohatí a ještě bohatší“. Jiní si počítali, kolik vlastně jejich domečky stojí a proč už nikdy nebudou stěžovat na cenu dlažby.
A já, novinář, jsem seděl na zahradní lavičce a zapisoval si každý detail, přemýšlejíc, že budu muset napsat článek, který zároveň pobaví, vyděsí a možná i inspiruje. Protože tahle stavba není jen o penězích. Je to symbol, že někdy lidská touha po dokonalosti nemá mezí. Že když se člověk rozhodne, může postavit něco, co převyšuje běžnou realitu – a stát se legendou vesnice, kde všichni ostatní bydlí v domech, co stojí méně než jedna garáž.
Když odcházím, dům se tyčí proti slunci jako moderní hrad. Bazén se třpytí, fontány stříkají přesně podle plánu a garáže vyhlížejí jako hangáry pro raketoplány. Majitel má úsměv, jaký bychom chtěli všichni, když jsme udělali něco, co nás přesahuje. A sousedé? Ti se ještě týdny baví tím, kolik by jejich domky stály, kdyby je začali stavět „jenom trochu podle vzoru“.
A já si říkám – někdy je stavba víc než jen cihly a malta. Je to příběh, legenda, případně účet, který by vyděsil bankéře. Stavba, co stála víc než sousední vesnice, je přesně to, co dává smysl jen tehdy, když nechcete jen bydlet, ale chcete, aby se o vás mluvilo ještě v příštích generacích.
