Článek
Zní to nevinně, skoro profesorsky, ale každý, kdo někdy stavěl dům, rekonstruoval byt, nebo jen přidělával zásuvku na chalupě, ví, že v tu chvíli se rozjíždí tak trochu jiná realita. Realita, ve které projektant funguje jako luxusní dekorace, stavební zákon slouží k podložení kývající se skříně a nejmocnější formou technické expertizy je věta: „U nás v dědině to máme takhle a stojí to dvacet roků.“
Projektant přišel, změřil, nakreslil, spočítal. Několik dní se potil u normy ČSN, aby vše odpovídalo předpisům, výkonům a bezpečnostním parametrům. Pak odevzdal desítky stran dokumentace, včetně výkresů, schémat, průřezů a tabulek, které vypadají tak odborně, že by se mohly dávat do vitríny vedle diplomů. Objednatel se pousmál, kývl hlavou a spokojeně řekl: „To je paráda, přesně tohle jsme potřebovali.“
A pak přijde místní všeuměl. Ten, co umí všechno. Elektřina? Samozřejmě. Voda? No jasně. Zedničina, omítky, nábytek, sádrokarton, pokládka podlah a ještě vám u toho opraví auto a nainstaluje satelit. Vše bez faktury, bez záruky, zato s absolutní jistotou profesionála, který celý život „řeší věci po svým“. Projektant? Dokumentace? Všecko dobrý, ale on se přece podívá a hned vidí, že to „jde udělat líp a levnějc“.
Je fascinující, jak rychle se může několik týdnů projektování změnit ve folklor. Projekt říká: zásuvky na samostatném okruhu, předepsaný kabel, jistič, ochrana, revize. Ale náš hrdina přichází s jinou školou – školou života, kde pravidla píše zkušenost, improvizace a magnetický šroubovák z tržnice. „Tady dáme trojku drát, tady z toho vyštípneme drážku, to se tam nějak narve. On ten jistič to udrží.“ Výsledek? Taková malá elektrická ruleta, kde hlavní cena je požár nebo výlet do světa, kde se používá defibrilátor.
Když mu někdo ukáže dokumentaci, pokývá hlavou, prstem přejede po výkresu, jako by uměl číst technický jazyk, a pak to celé zhodnotí geniální větou: „Tady je to nakreslený nějak divně.“ A protože on to přece jenom cítí, udělá to po svém. Projekt jako takový v tu chvíli existuje jen proto, aby se mohl založit do šuplíku a při kolaudaci ležet poblíž kafe, protože „revizák stejně nekouká všude“.
Elektrická instalace nejsou lego kostičky. Ale zkuste to vysvětlit člověku, který vám s vážnou tváří tvrdí, že fázový vodič je „ten barevnej“ a ochranný vodič „ten druhý barevnej“ a že v nejhorším se zapojí oba k sobě, protože „to pak aspoň pořádně drží“. V místní praxi totiž není problém spojit tři kabely do jednoho, pokud se to zalije izolací, omotá elektrikářskou páskou a zasádruje tak hluboko, že se k tomu už nikdy nikdo nedostane. A když to náhodou někdy bouchne? „To není elektrikou, to máte blbou ledničku.“
Projektant zatím sedí doma, pije kafe a netuší, že jeho krásné výkresy slouží jen jako dekorace. Kdyby je viděl použité jako podložku pod kývající se štafle, pravděpodobně by plakal technické slzy. Moderní architekti a inženýři mají z elektroinstalací někdy trauma. Oni kreslí pojistné výpočty, zatížení, ochrany, rovnice, zatímco místní praktik věří, že když se to rozsvítí, je to správně. A když se to zase vypne, tak se prostě kopne do zdi a zkusí se to znova.
Nejzajímavější na celé situaci je, že místní elektrikář-filosof často hlásá ohromnou nenávist k přehnané byrokracii. „Ti projektanti to zbytečně komplikujou,“ prohlašuje, zatímco spojuje modrý drát s hnědým a přísahá, že to fungovalo tak i u souseda. Ano, u toho samého souseda, kterému shořel zahradní domek, ale to bylo určitě z plynové bomby, ne z kabelů, protože kabely jsou přece „gumy, co to vydrží“.
Přijde revizák. Ten člověk, kterého polovina národa považuje za byrokratického tyrana a druhá polovina za poslední naději na přežití. Revizák vidí projekt, otevře rozvaděč a tam je něco, co vypadá jako elektrická avantgarda. Dráty zkroucené jako DNA, jističe jak z bazaru, jedna fáze odněkud, zemnění někam. A nejlepší je nápis lihovkou uvnitř: „hlavní kabel – nesahat“.
Revizák zpozorní a ptá se, kdo to dělal. Majitel se pousměje: „Místní pan Franta, on to dělá celý život.“ Revizák zaklapne složku, unaveně se podívá na strop a ví, že kdyby měl napsat pravdivou zprávu, půlka okresu by přišla o připojení k síti. A tak se občas stane malý zázrak. Revize projde, ale jen proto, že všichni tuší, že odporovat místním elektrikářům je jako přít se s krávou o teorii relativity – zbytečné, únavné a hrozí, že vás někdo nepozve na další zabijačku.
Majitel domu je spokojen. Ušetřil. Světla svítí. Zásuvky fungují. Nikomu proud ještě nedal ránu. A co nefunguje? Dokumentace. Ta skončí v šuplíku a její největší přínos je, že se na ni odkládají účtenky za šroubky. Když se projektant zeptá, jak to dopadlo, dostane odpověď: „Všechno super, jen jsme to trošku upravili.“ To „trošku“ přitom znamená, že realita a projekt jsou tak kompatibilní, jako kapr a vyschlá louka.
A pak přijde čas na rozšíření elektroinstalace. Nová klimatizace, tepelné čerpadlo, sauna, elektrický krb a tři nabíječky na elektrokola. Projektant při výpočtech zvedá obočí – takové zatížení by podle jeho návrhu rozvod v klidu zvládl. Jenže rozvod je podle Franty udělaný „jednodušejc“, aby se „neutrácelo za blbosti“. A tak jednoho krásného dne v létě, kdy běží klimatizace, pračka, varná konvice, nabíječka a žena si fénuje vlasy, to celé zahraje finální symfonii – „cvak“ – a dům se ponoří do tmy. V lepším případě.
V horším přijede hasičská jednotka, která bude vysvětlovat televizi, že požár začal „zřejmě z elektroinstalace“. Majitel bude tvrdit, že všechno bylo udělané odborníkem. A projektant bude stát opodál a tiše přemýšlet, jestli není na čase živit se raději pletením košíků.
Celý příběh má jednu smutně komickou pointu. Když se staví dálnice, most nebo nemocnice, společnost se dožaduje projektů, posudků, odborných studií, milionu papírů a dvou milionů podpisů. Ale když jde o elektrické vedení ve zdi, za kterou spí děti, tak prostě zavoláme Frantu, protože „je levnej a šikovnej“. Je zvláštní, že si nikdy nepozveme souseda, aby dělal operaci kyčle, protože jednou viděl doktora v televizi. Ale elektrikářem? To je přece každej, kdo má šroubovák a sebevědomí.
Elektrika ale nemá smysl pro humor. Neodpouští. A pokud někdo dělá zásuvky „po svým“, často to končí „po svým“. Žádný projekt není samoúčelný. Není to papír navíc. Je to návod, jak nepřijít o dům, majetek nebo v horším případě o život. Pravý odborník ví, že projekt není dekorace. A že jistič není magická krabička, která vyřeší fyziku.
Až vám tedy někdo příště řekne, že dokumentace není potřeba, že to chce jen „tady jistič, mladá paní“, vzpomeňte si na všechny příběhy začínající slovy „to by se nestalo, kdyby…“. A pokud to nepomůže, zkuste zvolit metodu ještě účinnější: zavolejte jiného odborníka, co má papíry, znalosti a neříká věty začínající slovy „já to dělám takhle dvacet let“.
Protože občas je lepší zaplatit odborníka, než později platit hasiče, elektrikáře, zedníka, malíře a psychiatra. A hlavně – projekt není zbytečný. Zbytečný je jen pocit, že když to funguje teď, bude to fungovat navždy. A jistič není amulet. Je to jen malá krabička, která křičí: „Děláte nesmysly!“
A ta krabička, i když cvaká, má mnohem větší pravdu než Franta z vedlejší ulice.
