Článek
Člověk by čekal, že projektant se bude koupat v penězích a v zimě si místo topení přiloží pod kotel složenky od spokojených klientů. Jenže realita? To je trochu jiný film. Takový, kde hlavní hrdina místo zisku získává šediny a navíc podepisuje odpovědnost za něco, co mu ani nepatří.
První problém je úplně prostý - peníze. Projekty pro rodinné domy jsou placené tak málo, že i poštovní doručovatel si musí myslet, že jsem se zbláznil. Klient chce mít všechno rychle, levně a ještě s úsměvem. Jenže projekt není pizza, kterou vám někdo doveze za čtyřicet minut. Tady jde o zodpovědnost, technické řešení, papírování na úřadech, koordinaci s distributorem a vymýšlení, jak to celé vůbec zapojit, aby to neshořelo. A na konci za to dostanete částku, za kterou by i automechanik odmítl vyměnit olej.
A pak přijdou dotace. Bez nich by si většina lidí fotovoltaiku vůbec nepořídila. Jenže vy jako projektant najednou nesloužíte jen klientovi. Službu děláte i pro stát, který má tisíc formulářů, a pro distributora, který má tisíc požadavků. Každý úřad má jiný systém, jiný formulář a jiný termín. A vy se topíte v papírech, kde jen jedno špatně zaškrtnuté políčko znamená, že projekt visí měsíc na mrtvém bodě. Samozřejmě, že klient za vámi pak chodí a říká: „Pane projektante, vy jste měl všechno zařídit!“ A vy přemýšlíte, jestli si příště radši nezačnete vyřizovat dotace na pěstování brambor.
Další kapitola se jmenuje technické problémy. Každý dům je jiný a na každém se něco pokazí. Střecha má špatný sklon, trámy nejsou rovné, soused má stromy, které vrhají stín, pan domácí si usmyslí, že panely musí být na té straně, kde to vypadá nejhezčí – a že tam nesvítí slunce, to už není jeho problém. A projektant je za blbce, který „to neumí vymyslet“. Když pak všechno nějak složíte dohromady, stejně vás čeká nekonečné vysvětlování, proč to nebude vyrábět tolik, kolik klient četl v reklamním letáku. Protože ano, realita se prostě neřídí marketingem.
A riziko? To je kapitola sama pro sebe. Každý podpis projektanta znamená, že pokud se za pár let něco pokazí – třeba se přetíží střídač, někdo udělá chybu v zapojení, nebo distributor změní pravidla – tak to spadne na vás. Jenže vy z toho nemáte žádný podíl na zisku, žádnou provizi, jen holý fakt, že když se něco stane, budete první na ráně. A upřímně, riskovat svou profesní reputaci kvůli pár tisícovkám za projekt na rodinný dům? To je jako chodit na minové pole s představou, že na konci najdete zlatou minci.
Samozřejmě, dalo by se říct, že člověk to dělá pro dobrou věc. Zelená energie, úspory pro domácnosti, přispívání k udržitelnosti. Jenže když vám potřetí za týden volá klient s dotazem, proč mu na mobilu ukazuje aplikace o 0,3 kWh méně než včera, začnete pochybovat, jestli vaše poslání není spíš v trpělivosti než v energetice.
A tak jsem si jednoho dne řekl dost. Ano, fotovoltaika má budoucnost, panely jsou hezké, slunce svítí pořád. Ale dělat projekty na rodinné domy je zkrátka boj, ve kterém se nevyhrává. Zisk mizivý, riziko obrovské, nervy v háji. Je to maraton, na jehož konci nedostanete medaili, ale fakturu za další software.
Proto už fotovoltaické projekty nedělám. Ne že bych slunci nevěřil. Naopak – slunce si zaslouží respekt. Ale když mě někdo požádá o projekt, raději mu doporučím kolegu, který ještě nenašel odvahu se z tohoto kola vysmeknout. A já? Já se mezitím věnuji jiným věcem. Třeba psaní o tom, proč už fotovoltaiku dělat nechci. To má totiž aspoň nějaký smysl.
