Článek
Jednou z nich je odvěký konflikt: projektant versus technické normy. Tohle není žádné jemné šachové klání. Tohle je přímý střet člověka s papírovým monstrem, které má tisíc hlav, a každá má jiný paragraf.
Začíná to nevinně. Projektant otevře první normu, aby si ověřil rozměry schodiště. A hned první věta ho uhodí do očí: „Výška stupně má být 160 až 190 mm.“ Výborně, myslí si. Jenže o dva odstavce dál jiná tabulka tvrdí, že má být 150 až 180 mm. A v příloze, která má „pouze informativní charakter“, stojí, že ideální výška je 175 mm – pokud ovšem dům nestojí na svahu a není vyšší než dvě patra. Pak je ideální něco úplně jiného. V tu chvíli projektant chápe, že jeho kariéra není o navrhování, ale o překládání normového jazyka do reality.
A pak přijde voda. Ne v přírodě, ale v projektu. Normy na vodovodní instalace jsou tlusté jak Bible a stejně plné interpretací. Umyvadlo musí být ve výšce 850 mm. Ale jestli má být pro děti, tak 750 mm. Pokud má být pro vozíčkáře, tak 800 mm, ale s možností nastavení. To všechno samozřejmě v souladu s hygienickými předpisy, které stanovují, že odtok musí mít sklon minimálně 2 %, ale ne více než 5 %, jinak hrozí „nežádoucí proudění“. Projektant, který si dovolí zeptat se, kdo přesně definuje „nežádoucí proudění“, riskuje, že bude navždy vyhoštěn z jednací místnosti.
Největší zbraní norem je jejich počet. V Česku jich jsou tisíce. Každá má číslo, název a tajemnou historii, kdy se při revizi vyměnily jen tři slova, ale účel zůstal stejný – zmást každého, kdo se o ně zajímá. Projektant se proto brzy naučí zvláštní rituál: nikdy nečíst normu celou, ale listovat v ní tak dlouho, dokud nenajde větu, která potvrzuje jeho záměr.
Do toho všeho vstupuje investor. Ten slyšel od známého, že „podle nové normy to může být jinak“, a přinese vytištěný článek z internetu. Projektant trpělivě vysvětluje, že ten článek odkazuje na slovenské znění z roku 1995 a že v české verzi už to dávno platí jinak. Investor na to kývne – a za týden pošle další článek, tentokrát z diskusního fóra.
Když se pak sejdou všichni u jednoho stolu – projektant, stavební dozor, investor, hygienik a požární specialista – připomíná to zasedání OSN. Každý má vlastní výklad stejné normy. Požárník tvrdí, že chodba musí být široká 1,5 metru. Hygienik, že 1,2 metru stačí. Investor navrhuje 0,9 metru, protože „to ušetří místo“. A projektant si zapisuje poznámky, přičemž v hlavě přepočítává, kolik let života mu tahle schůzka ubere.
Ironií je, že normy se neustále mění. Co platilo loni, letos platit nemusí. A co platí letos, může být příští rok považováno za přežitek. Projektant proto žije ve stálém strachu, že jeho čerstvě odevzdaný projekt bude zítra v rozporu s aktualizovaným předpisem. Odborné školení? To je spíš kurz přežití. Učí vás, jak zůstat při smyslech, když čtete odstavec, kde je věta dlouhá na pět řádků a obsahuje víc závorek než matematická olympiáda.
Nakonec se ukáže, že největším nepřítelem projektanta není ani norma, ani investor, ani stavební úřad. Je to jeho vlastní snaha dělat věci dobře. Protože „dobře“ a „podle normy“ nejsou vždy to samé. Někdy se shodují, jindy stojí proti sobě jak dva boxeři v ringu. A projektant je v roli rozhodčího, který ví, že ať už zvedne ruku komukoli, dostane přes nos.
A tak sedí večer u stolu, kolem něj hromady vytištěných norem, na monitoru otevřených deset PDF, v telefonu tři nepřijaté hovory od investora a v mailu pozvánka na další „koordinační schůzku“. Ví, že tahle bitva nikdy nekončí. Že se bude opakovat znovu a znovu, pokaždé s jinými čísly, jinými přílohami, jinými podpisy. A přesto ráno znovu vstane, otevře výkres a pustí se do práce. Protože ať už jsou normy jakkoli šílené, on ví, že bez projektanta by z nich nikdo nepostavil ani psí boudu.
Ale někdy, jen tak pro sebe, si dovolí malou fantazii: že jednou přijde den, kdy budou všechny normy přehledné, logické a bez rozporů. A pak se tomu nahlas zasměje. Protože i kdyby se to stalo, už by dávno vydali novou verzi.
