Článek
Většina z nás má v kapse zařízení, které dokáže zachytit každý moment našeho dne. Výsledkem jsou tisíce fotek, které se automaticky nahrávají někam pryč, abychom o ně nepřišli. Jenže tím, že je nezmáčkneme a nevymažeme, dáváme pokyn obrovskému stroji, aby je držel při životě navždy. Tím se dostáváme k první otázce: Proč vlastně tyhle věci ukládáme, i když už pro nás nemají cenu?
Odpověď je prostá – strach a pohodlnost. Bojíme se, že kdybychom jednou za deset let chtěli vidět fotku svého oběda z roku 2017, nebudeme moci. Digitální prostor nám připadá nekonečný, a tak raději neřešíme nic. Mazání vyžaduje čas a rozhodování, zatímco ignorování hromadících se dat nestojí (zdánlivě) nic.
Co se s těmi daty děje v mrazu na severu?
Když v nadpisu mluvíme o tom, že fotky „nikdy nezmizí“, je to díky fascinující technice. Vaše data totiž fyzicky odcestují do míst, jako je Island nebo severní Švédsko. Tam stojí obrovské betonové haly bez oken, kterým se říká datová centra. Jsou plná regálů se servery, které hučí 24 hodin denně.
Tyto počítače se extrémně zahřívají. Aby disky, na kterých jsou vaše vzpomínky, neshořely, musí se neustále chladit. Proto se staví právě na severu – stačí otevřít ventilační šachty a pustit dovnitř ledový arktický vzduch. Vaše staré maily a nepovedená videa tam tedy doslova „odpočívají v mrazu“. Je to paradoxní: pálíme energii na to, abychom chladili věci, které už nikdo nechce vidět.
Proč tyhle archivy stavíme a proč „nechcípnou“?
Stavíme je proto, že se z dat stala nová surovina. I když vy na fotku zapomenete, pro velké firmy mají data hodnotu pro trénování umělé inteligence nebo analýzu chování. Ale hlavním důvodem je náš konzumní přístup k digitálnu. Je lehčí postavit novou halu velikosti fotbalového hřiště a osázet ji disky, než lidi učit, jak si uklidit v digitálním životě.
Tato data „nechcípnou“, protože systém je nastavený na stoprocentní dostupnost. Pokud by jeden server vypadl, vaše data jsou zkopírovaná na dalších třech místech po světě. Je to neuvěřitelně bezpečný, ale také neuvěřitelně náročný proces. Každý bajt zbytečného odpadu vyžaduje svůj kousek elektřiny, kousek křemíku a kousek chladicího výkonu.
Cena za věčnou paměť
Dostáváme se k pointě – cenu za tuto digitální nesmrtelnost neplatíme jen my pár korunami za předplatné úložiště, ale hlavně planeta. Datová centra dnes spotřebovávají přibližně 2 % světové elektřiny. To se nemusí zdát moc, dokud si neuvědomíte, že je to skoro stejné množství, jako spotřebuje celý letecký průmysl.
Pálíme uhlí, plyn nebo využíváme řeky k tomu, aby někde v tichu Arktidy mohla existovat digitální verze vašeho nákupního seznamu z předloňska. Možná je na čase si uvědomit, že zapomínání je přirozené a zdravé. Ne všechno, co vytvoříme, si zaslouží být vytesáno do křemíku a chlazeno polárním větrem až do konce věků.
Zdroje:
