Článek
V lednu 1969 nešlo o politiku, o hranice ani o to, kdo zrovna sedí ve vládě. Šlo o to, co v člověku zůstane, když se všechno kolem začne sypat. Šlo o to, jestli se dokážeme podívat sami sobě do očí, když večer zhasneme světlo a zůstaneme sami se sebou.
Palach nehořel kvůli tankům v ulicích. Ty byly jen kulisou. Hořel kvůli tichu, které po nich přišlo. Viděl národ, který jen pár měsíců předtím věřil v naději, jak najednou sklápí hlavu a kouká do země. Viděl, jak lidé zalézají do svých domovů, začínají mluvit šeptem a mění svou čest za falešný klid.
Jeho čin nebyl namířen proti cizím vojákům. Byl namířen proti naší vlastní ochotě se ohnout. Proti tomu, jak rychle nám všechno začalo být jedno, hlavně když máme co jíst a je nám teplo.
Báli jsme se tehdy a upřímně – bojíme se i dnes. Jen se ten náš strach dneska jinak jmenuje. Tehdy to byl strach z výslechu nebo z toho, že děti nepůjdou na školu. Dnes je to strach, že přijdeme o své pohodlí, že nás někdo „rozmázne“ na internetu nebo že budeme za blázny, protože vybočíme z davu, který jde s proudem.
Dnes nás nehlídají zbraně, ale naše vlastní opatrnost:
- Bojíme se říct pravdu, protože se to zrovna nehodí.
- Bojíme se zastat někoho, komu ubližují, abychom z toho sami neměli problémy.
- Bojíme se přiznat chybu, protože v dnešním světě se slabost neodpouští.
Udělali jsme z Palacha symbol v učebnici a fotku, ke které se jednou za rok položí kytka. Je to tak mnohem jednodušší. Když z živého člověka uděláte pomník, nemusíte už poslouchat jeho křik. Nemusíte přemýšlet nad tím, že ten vzkaz nebyl pro dějepis, ale pro vás. Pro tuhle chvíli.
Palach po nás dnes nechce, abychom hořeli. Nechce mučedníky. Chce jen to, abychom v sobě nezhasli to poslední, co nás dělá lidmi. Abychom se nenechali koupit levnými sliby ani zastrašit tím, co si o nás pomyslí ostatní.
Až příště uslyšíte jeho jméno, zkuste si ten jeho vzkaz konečně dočíst až do konce. Bez vytáček a bez lhaní si do kapsy, že „jeden člověk stejně nic nezmění“. Protože přesně tohle si tehdy říkali všichni.
Zdroje:
