Článek
Přesně to se stalo obyvatelům v okolí Niagarských vodopádů v noci z 29. na 30. března roku 1848. Událost, která se v moderních dějinách již nikdy v takové míře neopakovala, zůstává jedním z nejvíce fascinujících meteorologických a hydrologických jevů 19. století.
V brzkých ranních hodinách 31. března 1848 (některé prameny uvádějí počátek jevu již pozdě večer 30. března) se lidé na americké i kanadské straně hranice probouzeli s nezvyklým pocitem. To, co je vytrhlo ze spánku, nebyl hluk, nýbrž ticho. „Prapodivné ticho,“ jak uvádějí dobové záznamy, bylo tak intenzivní, že mnozí nabyli přesvědčení, že ohluchli.
Když se rozednilo, naskytl se divákům pohled, který do té doby nikdo nespatřil. Koryto řeky Niagary bylo prakticky suché. Tam, kde se dříve valila dravá masa vody, nyní zbyla jen obnažená skaliska, hluboké tůně a blátivé nánosy. Samotný vodopád, ona monumentální stěna vody, se proměnil v tichý, vlhký útes, po kterém stékalo jen několik ubohých pramínků, které vítr před dopadnutím na zem rozfoukal. Život kolem řeky se zatavil - mlýny a továrny poháněné silou řeky zůstaly paralyzovány.
Psal se rok 1848 a tak nešlo nikde nijak rychle zjistit, co se s řekou stalo a kam se všechna voda ztratila, vždyť telegraf byl tehdy technickou novinkou v plenkách a informace se šířily především vlakovou poštou. Lidé si záhadu nedokázali vysvětlit a mnozí začali propadat panice. Nastává snad konec světa? V té době byl náboženský zápal v oblasti New Yorku a Ontaria velmi silný. Tisíce zmatených lidí se začaly shromažďovat v kostelech, kde se od rána začaly pořádat speciální bohoslužby. Mnozí věřili, že zastavení vodopádu je předzvěstí posledního soudu.
Strach se však brzy smísil se zvědavostí. Poprvé v zaznamenané historii bylo možné přejít přes Niagaru suchou nohou. Odvážlivci se tak začali vydávat přímo na dno řeky a procházeli se po místech, kde by je za normálních okolností proud okamžitě rozmetal. Podnikali výpravy korytem od kanadského břehu až téměř ke Goat Islandu. A dno Niagary vydávalo svá tajemství. Průzkumníci nacházeli staré hlavně mušket a bajonety, které zde pravděpodobně zůstaly po bojích z války v roce 1812, nebo je zde ztratili dávní lovci. Objevovaly se jeskyně a skalní útvary, o jejichž existenci neměl nikdo ani tušení. Majitelé lodí, především tehdejší provozovatelé vyhlídkových plaveb záhy využili situace a výbušninami odstřelovali nebezpečné skalní výčnělky, které v mělkých místech ohrožovaly lodní dopravu.
Americké jezdectvo dorazilo na místo s cílem udržovat pořádek a bezpečnost. Podle svědectví se oddíl s pýchou projel po suchém korytě řeky. Když nastala noc, místní obyvatelé uspořádali průvod s pochodněmi – procesí, které se do paměti mnohých zapsalo jako znepokojivé a téměř mystické. Zpěvy a výkřiky se odrážely od holých skal, které jindy pohlcoval hukot vodopádu. Lidé dlouho do noci zůstávali vzhůru, sledovali útes a čekali, zda se proud vody znovu neobjeví. Mnozí šli pak vyděšeně spát, aniž by po celý den zjistili, co se skutečně děje….
Přitom vysvětlení záhady bylo sice prosté, ale o to velkolepější. Zima na přelomu let 1847 a 1848 byla v této části Ameriky extrémně tuhá, což způsobilo, že led na Erijském jezeře dosáhl nebývalé tloušťky. Když pak došlo v březnu k oteplení a ledová masa začala praskat, silný jihozápadní vítr nahnal obrovské kry k ústí řeky Niagary u města Buffalo.
V úzkém hrdle, kde řeka z jezera vytéká, se ledové pole zaklínilo a vytvořilo neprostupnou hráz. Tato přirozená přehrada byla tak pevná a vysoká, že zcela zastavila tok vody do řeky. Niagara, odříznutá od svého zdroje, se jednoduše „vypustila“ směrem k dolnímu toku a nad vodopády zbylo jen prázdné říční koryto…
Zastavení vodopádů však trvalo přibližně jen 30 až 40 hodin. Ledová bariéra nakonec podlehla obrovskému tlaku nahromaděné vody z jezera a také změně povětrnostních podmínek. Již v noci na 1. dubna zaslechli lidé v okolí vzdálené dunění, které se rychle blížilo. Byla to stěna vody, která se znovu vracela do svého koryta. Když se pak obyvatelé ráno probudili, Niagara byla opět ve své plné síle. Řev stovek tun do hlubin padající vody byl zpět a s tím i uklidňující pocit jistoty a každodennosti. Příběh se však stal legendární a staří obyvatelé západního New Yorku si jej vyprávěli po generace.
Tato událost se od té doby nikdy neopakovala. I když v roce 1969 vědci a inženýři vodopády (konkrétně americkou část) uměle „vypnuli“ pomocí vybudované hráze, aby prozkoumali erozi a stabilitu skal, rok 1848 zůstává jediným případem v zaznamenané historii, kdy se o tento neuvěřitelný kousek postarala sama příroda.
Zdroje:
