Článek
Tento pro moderního člověka fascinující a poněkud mrazivý zvyk z minulosti balancuje na hraně mezi lidovou magií, archaickou medicínou a čistým zoufalstvím našich předků.
Většina z nás má tento obraz spojený s pohádkou o Jeníčkovi a Mařence. Když se zlá ježibaba snaží strčit Jeníčka na lopatě do pece, vnímáme to jako vrchol její krutosti a lidožroutství. Historické prameny nám však ukazují, že tato pohádková scéna mohla mít reálný základ v tzv. „přepékání“ dětí.
Ostatně kdysi velmi rozměrné pece (často se dovnitř mohlo vejít i několik bochníků chleba) bývaly srdcem chalupy a nejposvátnějším místem v domě. Byly nejen zdrojem tepla, ale i symbolem života, rození a obnovy. Na rozdíl od ježibaby však rodiče nepekli děti z hladu, ale z lásky – byť velmi pomýleně. Hlavním důvodem byla snaha své potomky vyléčit.
Ostatně jak jinak oklamat čas a místo nemocného, neduživého dítěte získat jiné - lepší a zdravé? Přece jeho návratem zpátky do matčina lůna, které v rituálech našich předků nahrazovala právě pec. Následné vytažení miminka zpět pak mělo simulovat nový porod.
V peci tak končily děti churavé, slabé nebo ty, o kterých si okolí myslelo, že jsou „podvrženci“ (děti vyměněné nadpřirozenými bytostmi). Nejčastěji se v peci „opékaly“ děti krátce po porodu. Pokud však i ty trochu starší neprospívaly, plakaly nebo měly kožní vyrážky (od svrabu až po těžké ekzémy), bývalo třeba je v peci „doformovat“ a nemoc „vypálit“.
Kdo v dětství prošel pecí a přežil, přelstil podle víry našich předků smrt a měl být po celý svůj život ochráněn před ohněm. Rozhodně však nešlo o pečení v pravém slova smyslu. Dítě se obvykle položilo na pekařskou lopatu (stejnou, jakou známe od Mařenky) a třikrát se vsunulo do pece, která už chladla po pečení chleba. Často u toho asistovala „bába kořenářka“ a odříkávaly se magické formule typu: „Dávám tě tam nemocného, vytahuji tě zdravého.“
Někdy se však jednalo o vyloženě symbolický rituál, kdy se pec pouze otevřela a dítě se přikládalo k jejímu ústí, či se dovnitř vkládalo miminko vytvarované z těsta či nahrazené panenkou.
I když to lidé mysleli dobře, následky byly často tragické – od popálenin až po udušení kouřem. Státní moc se proto snažila tyto nebezpečné pověry vymýtit. V příručce pro starosty vydané v Písku se ještě v roce 1889 dočteme, že:
„Děti do teplých pecí strkati, aby ztratily svrab, tresce se dle nařízení ze dne 14. května 1774 peněžitou pokutou 1–100 zlatých, aneb vězením 6 hodin až 14 dnů.“
Je neuvěřitelné, že i více než sto let poté, co Marie Terezie tento zvyk oficiálně zakázala, musely úřední příručky v Písku starostům připomínat, že strkat děti do pece je zkrátka nelegální. Ukazuje to, jak hluboko byly tyto rituály v lidech zakořeněny. Asi ale ani nepřekvapí, že v Rusku se poslední zmínky o dětech na lopatách objevují ještě v době II. světové války.
S nástupem moderní medicíny a lepší osvěty tyto praktiky vymizely. Zbyly po nich jen strašidelné příběhy a lidové povídačky. Dnes už víme, že na „svar“ (svrab) funguje hygiena a mast, nikoliv sálající cihly pekařské pece. Příště, až budete číst dětem o Jeníčkovi a Mařence, můžete vzpomenout na skutečnost, že lopata použitá na dvě ztracené děti není jen nástrojem pohádkového zla, ale bývala i svědkem skutečné a dost drsné historie našeho venkova.
