Článek
August Sedláček je považován za zakladatele moderní české kastelologie (vědy o hradech) a jednoho z nejvýznamnějších historiků a genealogů přelomu 19. a 20. století. Jeho životním a dodnes nepřekonaným dílem je patnáctidílná monumentální encyklopedie Hrady, zámky a tvrze království Českého, v níž s neuvěřitelnou precizností zmapoval historii a podobu českých panských sídel. Sedláček do historiografie vnesl metodu založenou na mravenčí práci v archivech a přímém terénním výzkumu, čímž vytvořil faktografický základ, z něhož čerpají historici, památkáři i archeologové dodnes.
Kromě rozsáhlé publikační činnosti tkví jeho zásadní význam v odkazu tzv. „kartotéky historika Sedláčka“, která obsahuje přes 400 000 lístků s výpisky z listin. Tyto dnes již digitalizované lístečky představují neocenitelnou pokladnici informací o šlechtických rodech, heraldice a regionálních dějinách.
August Sedláček se narodil v roce 1843 v Mladé Vožici a po studiích na gymnáziích v Jihlavě a Písku (kde maturoval roku 1863) vystudoval historii na Filozofické fakultě v Praze. Stal se učitelem a vůbec nejdelší část své učitelské kariéry (1875–1899) strávil v Táboře, kde se kromě výuky dějepisu intenzivně věnoval terénnímu i archivnímu výzkumu českých hradů. Právě v tomto období začalo vycházet jeho životní dílo Hrady, zámky a tvrze království Českého (vůbec první díl vyšel v roce 1881).
V roce 1899, po smrti své první manželky Ernestiny, odešel šestapadesátiletý profesor Sedláček na odpočinek. Pro svůj penzijní věk si vybral Písek – město svého mládí a studií. Nebyla to však žádná pasivní penze. Sedláček se stal městským archivářem a v prostorách staré písecké radnice si vytvořil své království. Právě zde, mezi fascikly a starými mapami, trávil dny prací na svých vrcholných dílech, obklopen tichem archivu, tikotem starých hodin a věrným ohařem.
V tomto období, konkrétně v roce 1915, vstupuje do jeho života Tereza Barcalová. Sedláčkovi bylo tehdy 72 let, Tereze dvaatřicet. Byla to vzdělaná žena, učitelka na obecné škole, která v uznávaném historikovi našla intelektuálního partnera a životní vzor. To, co začalo jako přátelství a úcta k velkému učenci, postupem let přerostlo v hluboký vztah.
Pro Sedláčka byla Tereza „andělem strážným“, který mu umožnil dožít život v důstojnosti a v tvůrčím nasazení. Díky její péči mohl i v osmdesáti letech pokračovat v psaní Dějin královského krajského města Písku nad Otavou a dokončovat závěrečné svazky svých „Hradů“. Tereza mu pomáhala nejen s vedením domácnosti, ale i s korekturami a přepisováním textů. Ve vzájemné korespondenci ji často oslovoval něžnými přívlastky a sděloval své obavy o zdraví, únavu z práce, z důsledků I. světové války, kdy se hmotná nouze nevyhýbala ani slavnému profesoru, ale i radost z drobných věcí.
Vztah Augusta a Terezy nebyl zpočátku veřejně deklarován. Žili v Písku odděleně, ale trávili spolu téměř veškerý volný čas. Ke sňatku se Sedláček odhodlal až v dubnu 1922, ve svých 79 letech. Byl to krok, který vyvolal v maloměstském Písku jisté pozdvižení, ale pro oba aktéry znamenal oficiální stvrzení svazku, který již roky fakticky existoval.
August Sedláček zemřel v Písku 15. ledna 1926. Tereza ho přežila o neuvěřitelných 46 let (zemřela v roce 1972). Po jeho smrti se stala oddanou strážkyní jeho památky. Spravovala jeho rozsáhlou pozůstalost, komunikovala s historiky a dbala na to, aby jeho dílo zůstalo živé. I díky ní se zachovala ona obrovská kartotéka, která je dodnes neocenitelným zdrojem pro každého badatele o středověku.
August Sedláček není jen postavou v učebnicích; jeho odkaz zůstává inspirující i pro dnešní generaci, a to v mnoha ohledech, které přesahují samotný obor historie. V době, která přeje rychlosti a povrchnosti, působí jeho osobnost jako fascinující protiváha - dnes často mluvíme o schopnosti hlubokého soustředění (deep work). Sedláček byl jejím mistrem. Na svém hlavním díle pracoval přes 40 let. V éře okamžitého uspokojení a „lajků“ je jeho schopnost věnovat celý život jednomu grandióznímu cíli připomínkou, že skutečně velké věci vyžadují čas, disciplínu a vytrvalost.
Muž, který je dnešními historiky nazýván „nejpilnější český člověk“, nám ukazuje, že kombinace pokory k pramenům, neúnavné pracovitosti a odvahy jít vlastní cestou (i bez akademických titulů, které získal až čestně později) vede k výsledkům, které přečkají staletí.
ZDROJE:
