Fantomové britských vřesovišť: Skrývají se v Anglii velké šelmy?

Přesto se britským tiskem a policejními svodkami už po desetiletí prolíná děsivý a překvapivě konzistentní fenomén: hlášení o obrovských černých kočkovitých šelmách, které se tiše plíží britskou krajinou. Takzvané „Alien Big Cats“ nejsou jen výsadou bujné fantazie po pár pivech v lokálním pubu. Mají za sebou historii, ze které mrazí.

Příběhy o velkých šelmách nabraly na obrátkách v sedmdesátých a osmdesátých letech. Nejslavnějšími se staly „Bestie z Exmooru“ a později „Bestie z Bodmin Moor“. Svědci, mezi nimiž byli zkušení farmáři, policisté i přírodovědci, nezávisle na sobě popisovali zvíře připomínající černého pantera (melanistického levharta) nebo pumu.

Nezůstalo jen u vizuálních hlášení. Farmáři začali nacházet ovce, které byly zabity způsobem, jenž v Británii nemá obdoby – zlomený vaz a masivní tržné rány na krku, což je typický rukopis velkých kočkovitých šelem. K tomu se přidaly sádrové odlitky obrovských tlap a rozmazané, přesto znepokojivé fotografie. Vláda musela dokonce v 90. letech povolat armádu a experty z ministerstva zemědělství, aby na Bodminských blatech provedli oficiální vyšetřování. Výsledek? Zdrženlivé konstatování, že neexistuje „nezvratný důkaz“, ale zároveň přiznání, že britská krajina by takového tvora bez problémů uživila.

Pokud v Anglii opravdu žijí velké kočky, jak se tam přes kanál La Manche dostaly? Vysvětlení je překvapivě prozaické a byrokratické.

V 60. a 70. letech bylo v Británii neuvěřitelně v módě chovat exotická zvířata. Lidé si v londýnském obchodním domě Harrods běžně kupovali lvíčata nebo levharty jako domácí mazlíčky. Pak ale přišel rok 1976 a s ním tvrdý zákon o nebezpečných divokých zvířatech (Dangerous Wild Animals Act). Ten zavedl drahé licence a přísné podmínky pro chov. Mnoho majitelů stálo před volbou: buď zaplatit obrovské sumy a postavit bezpečné výběhy, nechat své milované mazlíčky utratit, nebo pro ně najít „jiné řešení“. A tak se stalo, že se v noci na odlehlých silnicích otevíraly kufry aut a do anglické přírody byly vypuštěny desítky levhartů, pum a karakalů.

Máme tu tedy doložený výchozí bod. Co ale na myšlenku přežívajících britských šelem říká dnešní biologie?

Biologická PRO: Z hlediska přežití nabízí Británie velkým kočkám all-inclusive pobyt. Mírné zimy jim nedělají problém (pumy běžně žijí v mrazivých horách Severní Ameriky, levharti na zasněženém ruském Dálném východě). A jídlo? Anglický venkov je doslova přeplněný jeleny sika, srnci a miliony ovcí. Kočkovité šelmy jsou navíc ultimátní mistři neviditelnosti. Levhart dokáže žít na okraji afrického velkoměsta, aniž by o něm místní obyvatelé roky tušili. Skrývat se v hlubokých anglických lesích je pro ně hračka.

Biologická PROTI: Zde narážíme na čas a genetiku. Levhart ani puma se v přírodě nedožijí více než 12 až 15 let. Zvířata vypuštěná v roce 1976 jsou dávno po smrti. Abychom vysvětlili stovky očitých svědectví z posledních let, musela by v Británii existovat životaschopná, množící se populace. A k tomu potřebujete desítky jedinců, kteří se musí přirozeně potkávat. I kdyby to zvládli, proč v éře fotopastí a chytrých telefonů nemáme jedinou dokonale ostrou fotku? Proč jsme na anglických silnicích nenašli jedinou sraženou pumu nebo neobjevili jasně identifikovatelnou kostru přirozeně uhynulého pantera?

Fantomové britských vřesovišť jsou pravděpodobně fascinujícím mixem historie a paranoie. Jistě, v 70. a 80. letech se po anglickém venkově skutečně toulalo několik zoufalých, nelegálně vypuštěných exotických šelem. Ale to, co lidé vídají dnes, jsou často velké domácí kočky (například Mainské mývalí), které optická iluze a chybějící měřítko v jednotvárné krajině vřesovišť na vteřinu promění v děsivého predátora. Náš dávný, pravěký strach z velkých koček číhajících ve tmě je v nás totiž zakořeněný hlouběji než jakákoliv fakta.

Ondřej

V Protokolu 404 nehltáme staré učebnice a nebojíme se podívat na drsnou realitu lidské historie. Sledujeme stopy z naší zapomenuté minulosti až po nejmodernější boj o přežití. Volně dostupné spisy naleznete na Spotify. Ty nejdrsnější materiály pak v archivech exkluzivně na HeroHero.

Použité zdroje: