Článek
Po smrti se neděje nic nového.
Jen pokračuje to, co jsme dělali celý život.
Zní to možná provokativně, ale čím déle se nad tím člověk zamýšlí, tím víc to dává smysl. Po smrti se totiž nestane žádný zázrak, který by z nás udělal někoho jiného. Nezmizí náš způsob myšlení. Nezmizí naše strachy. Nezmizí náš systém víry.
Po smrti si s sebou bereme to jediné, co jsme celý život trénovali:
své vědomí.
A vědomí má jednu zásadní vlastnost, žije přesně v tom, čemu věří.
Skeptik zůstane skeptikem. I po smrti.
Člověk, který celý život říká: „Nevěřím ničemu. Po smrti nic není,“ se velmi pravděpodobně dostane právě do takového prožitku. Ne proto, že by to byla objektivní pravda, ale proto, že vědomí nevnímá realitu objektivně, vnímá ji skrze své nastavení.
Takový člověk může „uvíznout v nicotě“. A ano, bude mu to připadat skutečné. Stejně skutečné, jako je pro něj teď tento svět. Není to trest. Není to soud. Je to důsledek vlastního přesvědčení.
Kdo věří v posmrtný život, ten ho také žije
Na opačném pólu stojí lidé, kteří cítí, že vědomí smrtí nekončí. Po smrti se pak nepřesouvají do „prázdna“, ale do jiné formy existence, která odpovídá jejich vnitřnímu nastavení.
Ne nutně do konkrétní náboženské představy. Spíš do prostoru, který rezonuje s tím, jak žili, jak přemýšleli a jak vnímali smysl existence.
Stejně jako zde: někdo žije v radosti, někdo v boji, někdo ve strachu, někdo v důvěře. Proč bychom si mysleli, že po smrti to bude jinak?
Peklo není místo. Peklo je systém víry.
Jednou z nejvíce nepochopených představ je peklo. Lidé, kteří jsou hluboce přesvědčeni, že si peklo „zaslouží“, se velmi často dostávají do dimenzí, kde jejich vlastní představa pekla ožívá jako realita. Znovu, není to trest. Není to soud. Je to odražené nastavení vědomí. Stejně jako když se někdo celý život vnitřně trestá a diví se, že svět mu ochotně dodává další důvody k utrpení.
Individuální koncert všech možností
Po smrti neexistuje jeden scénář pro všechny. Stejně jako neexistuje jeden správný životní příběh. Každé vědomí vstupuje do reality, která odpovídá jeho systému víry, přesvědčení, strachů i očekávání.
A stejně jako tady platí i tam: Vždy existuje možnost změny.
Změna je možná všude. Tady i „tam“.
Vědomí se může kdykoliv rozhodnout opustit určitý systém víry a přesunout se do jiných sfér existence, které fungují jako křižovatky dalších možností.
Rozdíl je jen v jednom zásadním faktoru: zde v hmotném světě má změna zpoždění, tam je změna okamžitá.
Protože tam neexistuje čas. Jaká myšlenka, takový prožitek. Jaké přesvědčení, taková realita. Hned teď. Bez prodlevy.
Očistec není peklo. Je to sprcha po práci.
To, čemu se říká očistec, není žádná temná hrůza. Je to proces odložení balastu, který si vědomí nashromáždilo během života v těle. Strachy. Viny. Převzaté programy. Vzorce chování.
Je to jako když přijdete domů z práce: nejdřív se osprchujete, pak jdete dál, čistí, lehčí, ne-obtěžkáni.
Strašení očistcem je spíš lidský strach promítnutý do neznáma. Ve skutečnosti jde o funkční a často velmi potřebnou fázi existence.
Tam už neexistují autority ani hierarchie
V těchto sférách odpadá: moc, autorita, společenské role, povinnosti, poslušnost, složenky
Zůstává jen jedno: Ty, jako vědomí.
Právě proto se tam mnoho vzorců rozpadá rychleji, než tady v těle. A právě proto je očista často snazší, než si dokážeme představit.
A teď si představte jednu radikální možnost
Že tu očistu, o které se mluví „po smrti“, můžete provést už tady. Nečekat na přechod. Nečekat na jinou sféru. Nečekat na konec těla. Ale odpoutat se od strachů už teď. Od pochyb. Od převzatých systémů víry, které jste nikdy vědomě nevolili. A v tom okamžiku si možná všimnete něčeho zásadního: Všechny možnosti už tu jsou. A vždy byly.
Vědomí netvoří „po smrti“. Vědomí tvoří neustále.
Jakmile se člověk přestane vnímat jako oběť okolností a začne se vnímat jako vědomá bytost v realitě, mění se kvalita života. Ne nutně tím, že by byl život lehčí, ale tím, že dává smysl. Objevuje se nadšení. Dynamika. Radost z tvorby místo neustálého přežívání.
A člověk si začne uvědomovat, že to, co považoval za hranice reality, byly často jen hranice jeho vlastního nastavení mysli.
A teď si představte ještě jednu, mnohem větší věc
Že by k tomuto pochopení nedošel jednotlivec, ale kolektivní vědomí společnosti. Nemusí to být všichni. Stačí většina. Protože realita, ve které žijeme, není jen fyzikální, je sdílená.
A fyzika sama je do určité míry dohodou pozorovatelů.
Co když hranice reality nejsou pevné?
Pokud by se dostatečný počet lidí shodl, že určitá věc je možná, pak by se dříve, či později musela stát možnou.
Historie je toho plná: Země nemohla obíhat kolem Slunce, lidé nemohli létat, čas nemohl být relativní, hmota nemohla být „prázdná“.
A přesto se to všechno změnilo. Ne proto, že by se změnila realita. Ale proto, že se změnilo pochopení.
Poslední otázka
Co všechno dnes považujeme za nemožné jen proto, že jsme se na tom shodli? A co všechno se stane možné ve chvíli, kdy se vědomí přestane bát vlastního potenciálu?
Protože na konci všech teorií zůstává jedno
Vědomí hraje hru. A vždy hraje podle pravidel, která si samo zadá. A právě o tom je kniha:
11:11 – Jsem. A to mění vše
Ne o víře. Ne o útěku z reality. Ale o hlubokém pochopení toho, kdo a co realitu prožívá.
