Článek
Když se řekne světlo, většina z nás si vybaví paprsek slunce, svit žárovky, nebo laser prořezávající tmu. Ale málokdo tuší, že světlo je jedním z největších filozofických paradoxů a zároveň klíčem k pochopení podstaty reality. Protože světlo se vymyká nejen zdravému rozumu, ale i samotnému času.
Pro světlo neexistuje „pak“
Z pohledu speciální teorie relativity se děje něco nečekaného: jakmile se něco pohybuje rychlostí světla (a to může jen bezhmotný foton), přestává pro něj existovat čas. Cesta fotonu, třeba z hvězdy vzdálené miliardy světelných let, se pro něj samotného odehraje v jediném bezčasovém bodě. V okamžiku vyslání i dopadu je tam „hned“.
Zatímco pro nás trvá taková pouť nekonečně dlouho, foton nikdy nezažije „mezi“. Není to výlet, ale skok. Vědomý teleport bez prostoru a času. A teď si představme, že takhle funguje i vědomí.
Zmrzlé světlo, jak zpomalit bezčasí
Vědci se ale nespokojili s tím, že světlo jen pozorují. V roce 1999 se týmu Lene Hauové na Harvardu podařilo zpomalit světlo na rychlost 17 metrů za sekundu, to je méně než cyklista. A později ho dokonce zcela zastavit a znovu spustit. Jako byste dali pauzu realitě.
Jak? Pomocí extrémně chladného prostředí, tzv. Bose-Einsteinova kondenzátu a precizního laserového ladění. V tomto prostředí foton zanechal svou informaci v atomovém poli, byl „pozastaven“, a když se podmínky změnily, pokračoval dál, jako by se nic nestalo.
Tedy jinými slovy: světlo vstoupilo do hmoty, zakusilo čas a pak zase vyklouzlo ven.
Světlo jako paměť. Nositelka informace i reality
A právě zde se otevírá fascinující rovina, světlo není jen nosičem energie, ale i informace. Každý foton může nést kvantovou informaci, „bit“ v kvantovém světě, tzv. qubit. V nových výzkumech se pracuje na využití světla jako kvantové paměti, tedy jakéhosi světelného harddisku budoucnosti.
Jinými slovy: světlo může pamatovat.
Ale to nás vede k ještě hlubší otázce: Co vlastně pamatuje světlo, když ho necháme plynout vesmírem? A co všechno zapisuje do tkaniva reality, když ho zpomalíme, zastavíme, nebo vtáhneme do hmoty?
Možná to není jen technologie. Možná je to model existence samotné. Možná naše tělo je ten kondenzát, ta laboratoř, kde se vědomí zpomaluje, aby mohlo zažít čas, prostor, vztahy, příběh.
Až zemřeme, světlo se opět „rozběhne“. A jako foton, náš duch zanechá informaci, odejde z času a pokračuje dál.
Bez těla. Bez prostoru. Bez „pak“. Ale ne bez paměti. Protože vědomí si nese vzpomínku na to, čím bylo. Čím jsme byli.
Zpomalené vědomí, to jsme my
Celý tento vesmír může být jediným experimentem zpomaleného světla. Jedním velkým hologramem, kde vědomí sebe samo zkoumá tím, že zpomalí, zhustí, zapomene a pak se znovu rozpomene. Jako když foton projde laboratoří, zanechá stopu, a letí dál.
A možná právě tady, mezi dvěma světelnými záblesky, leží naše zkušenost zvaná život. Krátké, intenzivní ztělesnění vědomí v hmotě. Jedna pauza na časové ose nekonečného světla.
Tento článek je malou ukázkou z připravované třetí knihy 11:11 – JÁ JSEM. A TO MĚNÍ VŠE, která vyjde již brzy. Kniha propojuje kvantovou fyziku, filozofii a vědomí v jediný živý obraz skutečnosti. Pokud se chcete podívat na svět jinýma očima, možná jste právě našli ten správný paprsek.
