Článek
Nikdo z nás by se v jejím příběhu ocitnout nechtěl, přesto máme až voyerskou radost, když se v nich poznáváme. Drásáme si rádi vlastní rány, anebo je bereme jako varování „tudy FAKT ne“? Odpovědi na výše zmíněné otázky hledám v první letošní epizodě literárního podcastu Proč je to bestseller.
Petra Soukupová (nar. 1982) je na scéně od debutu K moři z roku 2007. Její poslední 2 romány pro dospělé Věci, na které nastal čas (2020) a Nikdo není sám (2022) vzbudily velký čtenářský zájem a sáhly si na vysoké prodeje.
Věci, na které nastal čas jsou románem v povídkách, popisujícím rozpad manželství v průběhu mnoha let. Atomová rodinka - máma, táta, děti, pes, (milenka) - se hroutí a my to sledujeme prostřednictvím krátkých povídkových výjevů. Nikdo není sám je co do času sevřenější. Popisuje v horizontu pár měsíců rozklad jedné maminy, jíž se hroutí iluze o vlastní dokonalé rodině, ocitá se na sebedestruktivní spirále a strhává s sebou do sra*ek i své nejbližší.
Číst v proudu guláše
Petra Soukupová píše jedinečným stylem. Vůbec se třeba neobtěžuje používat uvozovky k označování přímých řečí. Ani jinak čtenářům orientaci v textu neusnadňuje. V souvětích, poslepovaných z jednoduchých vět, splývají promluvy různých postav, vnitřní úvahy protagonistů, vypravěč vzpomínající na minulost i uvažující o tom, co by mohlo být - ztracený v domněnkách. Na vyprávěcím času nebo ich/er-formě nezáleží. Stejně je to všechno spatlané a zamíchané dohromady do jednoho guláše.
Na druhou stranu autorka své postavy dokonale zná a chápe je, rozumí jejich motivacím. Každé postavě dokáže vtisknout jedinečný hlas, vycházející z její podstaty i aktuálních potřeb. Co figura, to unikát. I díky tomu se v textu přes všechny klacky, které nám Soukupová hází pod nohy, orientujeme. A záhy se jím necháme strhnout a nemůžeme z onoho fascinujícího proudu hrůz, jež se na stránkách odehrávají, vystoupit. Ani nechceme.
Psát v troskách rodin
Další, co udržuje čtenářský zájem a pozornost, jsou dialogy. U žádného jiného českého autora nebo autorky jsem nikdy nečetl tak živé dialogy jako u Soukupové. V dialozích se manifestuje rozdílnost postav, jejich povah a náhledů na svět. Často je to „jeden o koze, druhý o voze“ a bylo by to i vtipné, kdyby to nebylo tak zoufalé a strašné - sledovat toto lidské neporozumění v přímém přenosu a nemoct zasáhnout. Vidíme blížící se nehodu, netušíme, kde jsme měli zatočit jinak, přesto se řítíme dál až k hořkému konci. KŘACH.
Nedostatek pozitivna a neuzavřené konce jsou jedny z mála věcí, co bych stylu Petry Soukupové vytkl. Jako by se řídila zvrhlým a potemnělým opakem písně Monty Python: „Always look on the DARK side of life.“ Nenechá nás nadechnout se, ani osvěžit. A bohužel nám ani nedopřeje tu radost, že bychom se v nějaké z jejích knih dočetli, jak že to vlastně dopadlo. Zanechává nás stát v troskách rodin ze svých románů.
Ulice, škola života (a psaní)
Petra Soukupová je dlouholetou dramaturgyní Ulice, nekonečného nováckého seriálu, a i když toto své působení od vlastní kreativní činnosti striktně odděluje, já myslím, že se do něj zákonitě musí promítat. Když se 13 let zabýváte tím, aby spolu postavy mluvily přirozeně, budou i vaše dialogy přirozené. Když 13 let řešíte, jak stavět dějové linky tak, aby nikdy neskončily, budou i vaše konce neuzavřené. I ta nespoutanost formy v prózách Petry Soukupové může souviset tím, že si tím kompenzuje dennodenní čtení formálně svázaných scénářů.
Soukupová si potrpí na běžný jazyk, bez příkras, často s prvky z nižších pater češtiny. V jejím přímém vyjadřování bychom se měli inspirovat všichni, zejména ti z nás, co v rámci své profese produkují nějaké textové výstupy. Málokterý autor dokáže tak přesně vyjádřit, co má na jazyku. Málokterý autor dokáže tak přesně odpozorovat realitu současnosti a způsob, jakým se spolu lidé baví.
Porýpat se v ráně… JEŠTĚ, prosím!
Je tak trochu autorkou paradoxů - proto ji také označuju za „punkerku mainstreamu“. Může být zpočátku těžké zorientovat se v jejím stylu. Jakmile nás pohltí, je ještě těžší jej opustit. Zdá se, že své postavy nesnáší (nikdy jim nepřihraje do příběhu nic dobrého), přesto víme, že jim dokonale rozumí. Po dočtení jejích románů se cítíme mizerně, emocionálně vyprahlí, vyřízení z toho, jak moc se tyhle děsy týkají i nás, a přesto chceme víc. Chceme se v té zhnisané ráně nefunkčních vztahů a rozpadlých rodin ještě trochu porýpat.
Knihy Petry Soukupové si své vysoké prodeje zaslouží. Vydávají se za nás na průzkum do končin, kam se nikomu nechce, přesto jsou jaksi za rohem. Přinášejí odtamtud svědectví a varování. Po očku tam nakoukneme a oddechneme si, uff, ještě že tohle se NÁS netýká.
Zatím.
Lukáš Vlasák
Podcast Proč je to bestseller vychází vždy 10., 20. a 30. v měsíci. Rozebírám v něm aktuální knižní hity a píšu povídky ve stylu daných autorů. Zvu vás k poslechu! YouTube.com/@PJTBpodcast
