Článek
Skeptici a negativisté, ať možná raději přestanou číst. Nebude jim z tohohle psaní dobře. Ale mě docela potěšilo…
Měla jsem na Tinderu propojení s Valentinem, kudrnatým 46letým softwarovým inženýrem, který má na profilu napsáno, že žije v Portoriku. V Praze je prý na týden.
„Žiješ v nádherném městě,“ píše mi na úvod a ptá se, jestli pocházím přímo z Prahy. Tuhle otázku už jsem v minulosti dostala několikrát.
Další otázka je ale zajímavá: „Narodila ses za komunismu?“
Asi se zajímá o historii. Píšu, že ano, ale že jsem v něm žila jen rok a půl, než přišla Sametová revoluce, jejíž výročí se - mimochodem - slaví tenhle týden a radím mu, že se může jít v pátek podívat na Národní třídu.
„Svět se na vás tehdy díval s obdivem. Pamatuji si to dobře,“ píše Valentin, který byl v té době teenager.
Oponuji mu, že my Češi se jako národ historicky moc nepovažujeme za hrdiny a nemáme moc vysoké seběvědomí.
„Jste zároveň východoevropané, tak mě nepřekvapuje, že jste skromní a rezervovaní. Ale revoluce bez jediné kapky krve, to by vám mohl leckterý národ závidět,“ nepřestává s obdivem Valentin.
Konverzaci ale netlačí, ani nenabízí, že bychom se potkali. Je tu krátce a já odjíždím z Prahy. Naše setkání zůstane jen u toho online.
Bylo to krátké, ale vlastně velmi milé. Vidět se někdy očima cizinců nás může alespoň trochu osvobodit od toho sebemrskačství, k němuž máme často tendenci. Kdo by si pomyslel, že takové povzbuzení přijde z aplikace, která je často jen jarmarkem marnosti.
