Článek
Když si spisovatel Arthur Miller poprvé potřásl rukou s Marilyn Monroe na place filmu As Young as You Feel v roce 1951, později napsal, že „šok z pohybu jejího těla mnou projel jako elektrický výboj“.
Ten den plakala. Truchlila nad nedávnou smrtí svého agenta a milence Johnnyho Hydea. Stále byla vycházející hvězdou, známou především díky vedlejším rolím, které si dokázala ukrást pro sebe.
On už byl slavný. Jeho hra Smrt obchodního cestujícího získala Pulitzerovu cenu. Kritici ho označovali za největšího žijícího amerického dramatika.
Po tom, co ji viděl hrát, Miller Marilyn řekl, že by podle něj měla hrát divadlo. Lidé kolem nich se zasmáli. Marilyn je ale neslyšela. Poprvé měl někdo pocit, že v ní vidí to, co si vždy přála, aby bylo viděno — ne jen tělo, ale i potenciální umělkyni.
Na několik let se jejich cesty rozešly. Miller byl ženatý a měl děti. Marilyn přežila bouřlivé devítiměsíční manželství s Joem DiMaggiem. Ale nikdy na sebe nezapomněli.
Když se znovu setkali v New Yorku v roce 1955, jiskra mezi nimi byla ještě silnější.
Millera fascinovalo to, co viděl pod jejím okouzlujícím povrchem. Byla v ní syrová, poetická citlivost, kterou většina mužů přehlížela. Řekl svým rodičům, že má „více odvahy, více vnitřní slušnosti, více citlivosti a lásky k lidstvu než kdokoli, koho jsem kdy v životě poznal“.
Marilyn k němu přitahoval pravý opak. Byl prvním mužem, který si zřejmě vážil její mysli, ne jen její krásy. Když popisovala jejich setkání, řekla, že to bylo „jako narazit do stromu, jako studený doušek, když máte horečku“.
Vzali se 29. června 1956 při čtyřminutovém civilním obřadu. Tisk jim přezdíval „Vajíčkář a přesýpací hodiny“.
V dopisech, které Miller posílal během jejich známosti a líbánek, byla jeho vášeň nezaměnitelná. V jednom dopise z 30. dubna 1956 napsal:
„Znovu přijdu do kuchyně, budu předstírat, že tam nejsi, a znovu tě objevím. A jak tam budeš stát a vařit snídani, políbím tě na krk a na záda… otočím si tě k sobě a políbím ti prsa — a vajíčka se připálí.“
Pro Marilyn, která strávila dětství putováním mezi pěstounskými rodinami, byla tato představa prosté domácí lásky tím největším darem, jaký jí kdo mohl nabídnout.
Konvertovala k judaismu, aby zapadla do jeho rodiny. Vrhla se do tichého rytmu venkovského života na jejich statku v Roxbury v Connecticutu. Sázela květiny, nakupovala v místním obchodě a dokonce se naučila stříhat Arthurovy vlasy, zatímco seděl na verandě.
Jejich baset, Hugo, se stal milovaným členem rodiny. Marilyn psala Arthurovým dětem dopisy z Hugovy perspektivy a podepisovala je psím jménem.
Miller mezitím přijal roli „venkovského gentlemana“. Na pozemku si postavil malý psací ateliér, kde každé ráno pracoval. Vždy ale vyšel ven, když uslyšel Marilynin hlas.
Na krátký, krásný okamžik se stali rodinou, o jaké vždy snila.
Pak přišla Anglie.
V roce 1956 novomanželé odcestovali do Londýna kvůli natáčení filmu Princ a tanečnice. Marilyn hrála po boku Laurence Oliviera a produkci provázely neustálé konflikty. Dostala se do sporů s Olivierem. Její úzkosti se prohlubovaly. Začala se spoléhat na prášky na spaní.
Miller se snažil být oporou. To, co se ale stalo potom, Marilyn pronásledovalo po zbytek života.
Jednoho dne náhodou našla Millerův osobní zápisník, otevřený na stole.
Přesná slova, která četla, nikdy nebyla potvrzena. Ale to, co řekla svému hereckému kouči Lee Strasbergovi, bylo dost zdrcující:
„Bylo to něco o tom, jak je ze mě zklamaný. Myslel si, že jsem nějaký anděl, a teď si uvědomil, že se mýlil.“
Pro Marilyn byl Miller jediným člověkem, o němž věřila, že ji miluje bezpodmínečně. Zjištění, že i on ji soudí, způsobilo ránu, která se nikdy nezahojila.
Manželství se pak ještě pět let jen potácelo dál.
Když spolupracovali na filmu Mustangové v roce 1960, sen už byl zcela pryč. Miller napsal scénář, aby Marilyn představil jako seriózní herečku, ale v té době k němu cítila hořkost. Nelíbilo se jí, že odbyl přepis scén pro jiný film. A když měla poměr s kolegou Yvesem Montandem, Miller o ni nebojoval.
Rozvedli se krátce před premiérou Mustangů v roce 1961. O devatenáct měsíců později byla Marilyn mrtvá.
Miller se rozhodl nepřijít na její pohřeb. „Zůstanu doma,“ řekl, „a nechám veřejné truchlící, ať dokončí tu frašku.“
Nikdy ji ale úplně neopustil.
O několik let později Millerova dcera zjistila, že její otec schovával v garáži na jejich connecticutském pozemku několik Marilyniných věcí. Byly to tiché připomínky doby, kdy skutečně věřili, že láska je může oba zachránit.
Zdroje:
kniha My Story (Můj příběh), Ben Hecht
kniha Bohyně: Tajné životy Marilyn Monroe, Anthony Summers
