Článek
V předchozím textu jsem analyzoval některé typické příklady argumentace náboženských konzervativců proti rovnému manželství pro všechny. Argumenty spadaly do dvou obecných kategorií: Bůh to tak chce a Respektujte, že vás nerespektuju. Ukazoval jsem, že logika těch argumentů je sama o sobě homofobní, protože chápe sexuální menšiny jako neplnohodnotné lidi. Ukázal a doložil jsem také, že inspirací této homofobie je právě náboženská víra těchto odpůrců.
Dnes se chci podívat na jiný argument proti rovnému manželství: Hrozí nám nebezpečí.
Podněcování strachu se stalo standardním komunikačním nástrojem autorit katolické církve a ultrakonzervativců. Jejich vyjádření jsou plná strašení tím, že lidem někdo zakáže jejich manželství. Že jim někdo vezme jejich rodiny. Že jim někdo vezme jejich děti. Že stejnopohlavní manželé budou znásilňovat děti. Že přítomnost gayů ve veřejném prostoru nakazí děti homosexualitou. Že se přestanou rodit děti. Že dojde ke kolapsu státu a civilizace.
Tyto smyšlené hrozby je snadné vyvrátit jak odkazem na vadnou logiku (manželství Petra s Markem nijak neovlivňuje a neklade žádné nároky na manželství Zuzany s Martinem), tak empirickými důkazy (nic takového se nikdy nikde nestalo). Kdo tyto hrozby dále opakuje, buď vědomě a úmyslně lže, nebo zpochybňuje svoji příčetnost.
Rafinovanější manipulátoři na to jdou jinak: Hrozí nám neznámé nebezpečí.
Na konkrétní příklad této výroby strachu se podíváme vzápětí. Nejdříve ale malá cesta v čase pro pochopení kontextu a vztahů.
Odduka2018
V roce 2018 vznikla v Česku katolická iniciativa Odduka2018. Byl to spolek katolíků, kterým se nelíbilo chování tehdejšího arcibiskupa Dominika Duky a jeho směrování církve. Napsali dopis papeži, ve kterém žádali, aby Dukovi neprodlužoval arcibiskupský mandát. Jako důvody uváděli Dukovo sbližování s českou fašizující a xenofobní politickou scénou (Zeman, Okamura), islamofobii a odmítání solidarity s uprchlíky, nebo odmítnutí pastorační péče pro LGBT katolíky v pražské diecézi.
V okruhu konzervativních Dukových spojenců záhy vznikla protiakce. Papeži napsali svůj dopis, ve kterém Duku obhajovali. Mezi signatáři byli Tomáš Zdechovský, Zuzana Majerová, Jan Skopeček a v majestátním plurálu i Václav Klaus aka Institut Václava Klause. Mezi signatáři Dukovy obhajoby byl i tehdejší rektor Jihočeské univerzity Tomáš Machula.
Rovné manželství jako neviditelné nebezpečí
Zpět do přítomnosti. 19. září 2023 vyšlo na Konzervativních novinách asi milionté varování před nebezpečím stejnopohlavních manželství: „Nikomu to neublíží, aneb zdánlivá samozřejmost liberálního individualismu“. Jeho autorem je právě Tomáš Machula. Stojí za to se na něj podávat blíže, protože je modelovým příkladem, jak si fundamentalističtí katolíci nárokují kontrolu nad životy druhých.
Tomáš Machula je katolický filosof a teolog, bývalý rektor, nyní prorektor Jihočeské univerzity a bývalý děkan tamní Teologické fakulty. Je členem Laických sdružení svatého Dominika, katolické organizace napojené na dominikánský řád Dominika Duky.
Pan Machula v textu varuje před nebezpečím stejnopohlavních sňatků. Ale není řezník formátu Petra Piťhy, aby do toho sekl obouruč s tím, že nás čekají koncentráky pro heterosexuály. Je spíše neurochirurg, co přišel implantovat strach decentnější části publika. Jemnými řezy odděluje nežádoucí části orgánu myšlení a vkládá místo nich svoji indicii. Tak, aby operovaní ke strachu došli s pocitem vlastního objevu. Pan Machula nepřišel říct, co nám hrozí. Přišel říct, že není pravda, že nic nehrozí.
Rád bych zde poukázal na problém jednoho z takových východisek, kde dnes vládne nedorozumění velmi intenzivně. Objevuje se v argumentech týkajících se problémů, jako je manželství pro homosexuály, a mívá podobu fráze: „Nikomu to neublíží, ale mnohým to pomůže.“ Na první pohled to vypadá zcela logicky. Skrývá se v tom však jeden velmi důležitý předpoklad, který řada lidí pokládá za samozřejmost, ale on samozřejmý není. Je jím liberální individualismus.
Jako mnozí jiní, pan Machula se pokouší zpochybnit hlavní empirický argument zastánců manželství pro všechny: nikomu to neublíží, mnohým to pomůže.
Nejdříve se zamýšlí nad veřejnou debatou. Dává stranou různé patologie typu hádky na sociálních sítích a zaměřuje se na „věcnou debatu“. To je ta, kde zaznívají věcné, alespoň nějak podložené argumenty. Je to debata, kde zaznívají právě ty odborně podložené argumenty, jako výchova stejnopohlavními rodiči dítě nijak nepoškozuje nebo tam, kde přijali manželství pro všechny, to nemělo žádné negativní společenské důsledky.
Podle pana Machuly prý má ale tato věcná debata taky problém: lidé spíš než diskuzi vedou mimoběžné monology, protože každý má jiná východiska. Východisky však nemyslí souhrn faktů a na jejich vyhodnocení postavený názor. Myslí tím filosofický světonázor diskutujícího. Konkrétně světonázor na ose liberalismus - kolektivismus (komunitarismus).
Oba proudy pak popisuje v jejich extrémních podobách. Liberalismus jako individualismus bez zájmu o společnost, kolektivismus jako naprosté podřízení jedince zájmu společnosti.
Filosofie jako obrana před fakty
Teď přichází na řadu práce skalpelem.
Komunitarismus, včetně personalismu však liberálně individualistická východiska nesdílí. Podoba společnosti, a tedy i její právní uspořádání, je pro něj zásadně důležitá. Podoba jedné z nejdůležitějších veřejných institucí, kterou manželství bezpochyby je, v tomto směru není a nemůže být jen soukromou věcí jednotlivců, ale něčím, co je zásadní pro společnost jako celek, a tedy i pro jedince, kteří v této společnosti žijí a vytvářejí ji.
Podle pana Machuly ono „nikomu to neublíží“ platí pouze z pohledu liberálního individualisty. Protože ten se stará jen o sebe a nezajímají ho dopady na společnost. Z pohledu komunitaristy „nikomu to neublíží“ neplatí, protože komunitarista zohledňuje dopady na společnost a tu to nějak poškozuje.
Jak konkrétně ji to poškozuje? Co je tím negativním dopadem na společnost, který individualisté ignorují a kolektivisté si tak dobře uvědomují? Pan Machula nás naštěstí nenechá dlouho čekat a odpověď nám… nedá žádnou. Nic. Zero, zip, zilch, nada.
To je docela paradoxní, když tvrdí, že rovné manželství někomu nějak ublíží. Vysvětluje to pouze takto: „Podstatná změna instituce manželství tedy v tomto ublížit může. Podoba společenského uspořádání totiž nějakým způsobem zasahuje každého.“
To nelze chápat jinak, než že právní opatření někomu ubližuje tím, že prostě jen existuje, i když se ho nijak materiálně nedotýká. Žádný materiální vztah k tomu není potřeba.
Kdybychom tento paranoidní přístup chtěli uvést do praxe, znamenalo by to, že bychom si mohli dělat nárok na rozhodování o soukromých záležitostech všech cizích lidí. Prostě jen z toho titulu, že existují a že jsou součástí společnosti.
Že je vám to povědomé? Nemýlíte se. Přesně tuto logiku použil Dominik Duka, když téměř čtyři roky zatěžoval český justiční systém svojí bizarní žalobou na brněnské divadlo Husa na provázku. To uvedlo hru, která se Dukovi nelíbila. V žalobě Duka argumentoval, že představení, na kterém nikdy nebyl a které nikdy neviděl, „zasáhlo do jeho vyznání“:
Miluji Krista jako člověk. Postup divadla silně zasáhl do mého vyznání, a proto se obracím na soud, aby rozhodl, co je ještě umění a co již je jen úmyslné poškozování jiné osoby a mých práv.
Nikdo, nikde v celém Česku, nesmí dělat nic, co se nelíbí Dominiku Dukovi, i když se ho to nijak materiálně netýká. Všechny soudní instance, včetně ústavního soudu, samozřejmě Dukovu žalobu zamítly.
Celá argumentace pana Machuly stojí na tom, že uteče z reálného světa materiálních dopadů činů na skutečné lidi a společnost do fiktivního světa realitou nespoutané sofistiky. Tím se zbaví nutnosti argumentovat reálnými fakty a zbaví se i reálných faktů, které mu nevyhovují. Ve virtuálním světě, který takto vytvořil, pak jedna a ta samá pravidla a činy mají zcela rozdílný účinek na lidi čistě podle toho, jaký světonázor vyznávají.
Představte si, že jste liberál a žijete v Praze. V Olomouci žije Petr a Marek, které neznáte, nikdy jste se neviděli a nikdy v životě se ani nepotkáte. Petr a Marek vstoupí do manželství. Vám jako liberálovi v Praze ani společnosti to nijak neublížilo. Ve skutečnosti si toho skoro nikdo ani nevšiml. Jednoho dne se ale probudíte a přehodnotíte svůj světonázor: stane se z vás komunitarista. A manželství Petra s Markem najednou, jako mávnutím kouzelným proutkem, ničí a poškozuje celou společnost. Vítejte ve světě pana Machuly.
Za pozornost stojí i to, že ve virtuálním světě pana Machuly hrají konzervativní katolíci roli kolektivistů, zatímco v reálném světě jsou to právě konzervativní katolíci, kteří naopak zastánce práv sexuálních menšin označují za kolektivisty, komunisty a marxisty.
A v neposlední řadě stojí za zmínku i fakt, že Machulou odkazovaný personalismus, jako specifická podoba komunitarismu, má přece jen trochu jiný obsah, než kterým se ho tu snaží naplnit. Carol Wojtyla jako teoretik katolického personalismu zdůrazňoval, že jediný správný a přijatelný přístup k druhému člověku je skrze lásku. Jak na to naroubovat zakazování manželství dvěma cizím, milujícím se lidem, to neví ani Bůh.
Pan Machula tu vůči čtenářům používá filosofii způsobem podvodného prodejce hrnců. Snaží se je ošálit samoúčelným používáním odborných termínů a odpoutat je od vnímání reálného světa. Jediným cílem jeho manipulativní sofistiky je ale vyvolat v lidech strach. Strach, pomocí kterého by on a jeho okruh katolických fundamentalistů mohli ovládat druhé lidi. Strach, pomocí kterého by svoje náboženství prosadili do civilních zákonů sekulárního státu.
