Článek
V lokální politice se po volbách poměrně často opakuje podobný scénář. Když se vznosné předvolební ideje promění v pragmatické dohody za pár křesel v radě, nastává pro aktéry nepříjemný úkol: obhájit tento krok před vlastními voliči i spolukandidáty. Právě v této fázi se naplno projevuje politická a osobnostní nezralost.
Nálepka jako nejrychlejší útěk před fakty
Když chybí věcné argumenty pro obhajobu porušených slibů, nastupuje nejnižší forma obrany – dehonestace oponenta, pomluvy v uzavřených skupinách a osobní nálepkování. Místo odpovědi na otázku, proč se udělal daný kompromis, přichází snaha označit tázajícího za labilního, nepohodlného nebo zahořklého.
Tento psychologický reflex je průhledný. Označit kritika za blázna je nejrychlejší způsob, jak se vyhnout věcné diskusi a odvést pozornost od vlastního selhání. Vzniká tím však pozoruhodný paradox: Ti stejní lidé, kteří ještě před pár týdny stavěli svou prezentaci na práci daného člověka, najednou tvrdí, že jeho úsudek nemá žádnou váhu.
V druhém díle se podíváme na rozměr autorské poctivosti, neschopnost vnímat řízení města jako reálnou krizovou komunikaci a na to, proč je tento vývoj skvělým studijním materiálem lidské nátury.
