Článek
Před pár lety jsme po rodičích demontovali s bráchou byt v pátém patře paneláku. Nejprve jsme se snažili udat asi 1000 knih, které táta pravidelně kupoval více jak 40 let, neboť byl vášnivým čtenářem i spisovatelem. A že v té knihovně byly kousky!
K našemu překvapení o ně nejevil nikdo zájem, resp. chtěli jsme je dát jako celek. Na inzerát přijel jednoho dne pán z jakéhosi azylového domu v Praze. Vše v pohodě s tím, že si vybere ty lepší a pak si podruhé přijede znovu. Objem i hmotnost knih nebyly stavěny na osobák.
Vybral si knihy, odjel a - podruhé ani na připomínání nepřijel…
Ale to bylo celkem v pohodě. Daleko pikantnější to bylo, když jsme na inzerci nabídli „za odvoz“ kuchyňskou linku do L i se skříňkami nad celou délkou. Nábytek dělal náš otec, který po té, co v pozdějším věku opustil náročnou práci skláře (mimochodem, pod jeho rukama vznikla polovina obrazovek na Nové scéně Národního divadla) se výrobou nábytku několik let živil.
Jelikož byl táta abnormálně precizní člověk, dřevotřískový nábytek neměl snad ani o milimetr něco špatně. Ale byl používán asi osm let, tedy logicky nesl známky opotřebení, ale s velmi slušným zacházením mé matky.
Rozhodli jsme se dát kuchyňskou linku na bazar, do kategorie „za odvoz“, s dovětkem „a s odstěhováním - páté patro, nezbytné alespoň dvě silné osoby“, protože tahat to výtahem nebo po schodech paneláku se nám fakt nechtělo.
Byla hezká květnová neděle. Slunce slibovalo už od rána, že všechny, kdo se ukáží venku, dosyta zahřeje. Říkal jsem si, že když ráno dám na webový bazar pořízené fotky a jednoduchý text s rozměry, po obědě si vyrazím na detektorovou hledačku.
Podotýkám, že jsem nikdy před tím inzerát do této charitativní kategorie nevkládal. Co mě čeká, jsem tedy netušil.
Odcvakl jsem enterem potvrzení s tím, že večer kouknu, zda někdo neodpověděl. Ovšem než jsem si stačil udělat kafe, první odpověď. Paní od Hradce Králové „Měla bych zájem, kdy si mohu přijet?“.
Wau! „Tak za dvě hodiny určitě,“ odpověděl jsem. Ze slušnosti ji upozorňuji, že od Hradce Králové je to k nám tam a zpět skoro 200 kilometrů a s větším autem to bude drahé. Paní odepisuje, že se poradí s manželem, jak to udělat. Ptám se, do kdy dá vědět. Prý odpoledne.
Mezitím asi další tři inzeráty, jeden z nich pán, že chce manželce udělat kuchyňskou linku, že teď by ji nemusel dělat a že klidně přijede asi za hodinu. No, je časově lepší než ta paní a navíc se nebude radit s protějškem, ale má čest mi velí odpovědět - nezlobte se, už jsem to slíbil. Kdyby se to změnilo, dám vám vědět. Pán neskrývá zklamání: „Myslel jsem si, že se dohodneme“. Snažím se mu sdělit, že prostě ctím předchozí domluvu. Ještě jednou si postěžuje a dialog končí.
Celkem přišlo asi 40 odpovědí během pěti hodin! Jednoslovní i rozvité. Ještě na první z nich jsem odpovídal poměrně dlouhým odstavcem s omluvou. Kromě asi čtyř nikdo neodepsal, třeba „nic se neděje, díky za zprávu ap.“ Pochopil jsem, že každé zprávě svůj cit věnovat nemohu, byl jsem tedy stručnější, ale naprosto každému jsem odpověděl. Jen ty mé odpovědi trvaly přes dvě hodiny!
Objevovaly se takové odpovědi jako „ale nemám odvoz, potřeboval bych s tím pomoct na vozík“. Já: „Na vozík se vám to nevejde, ale přeci v inzerátu píši ‚za odvoz‘ a že si to sami naložíte!“. Už žádná odpověď.
Unikátní byla jedna paní, přesně cituji: „A je to opravdu v perfektním stavu? Nerada bych to pak vyhazovala.“ Odpovídám jí, že jsem o perfektním stavu nic nepsal a perfektní stav nalezne v obchodě, přidávám i nějaké tipy.
Další paní mi bylo trochu líto, psala: „Mám zájem, ale jsem sama a nemám to jak dovézt a namontovat“. Odpovídám, že ani odvoz či instalaci já nezajistím.
Další nabídky byly i opravdu velmi stručné: „Přijedu / Jedu / V kolik mohu přijet / Kde to je“, případně s povelem „dejte vědět do“.
Mezitím bylo odpoledne a vítězná paní se neozývala. Píši jí, jak to vypadá. Nic. Píši znovu v 17 hodin, už celkem nesvůj. Nic, asi po hodině napíše, že si přijedou v pondělí dopoledne. Ujišťuji se, zda je to na tuty, že mám spoustu zájemců. Prý je.
V tu chvíli jsem začal cítit, že nejsem úplně tak slušný - jako že jsem blbec.
Neděle skončila mentálním fiaskem. Sluníčko hřálo úplně jiné lidi a poklady zůstaly na polích.
V pondělí dopoledne, deset hodin - paní se neozývá. Už mě se…štve! Píši jí poměrně drsně, že jsme si tohle nedomluvili, že mi něco slíbila! Už nenapsala.
Píši tedy pánovi, co chtěl udělat manželce radost. Že je to volné.
Dostávám od pána odpověď skoro obratem - že ho to mé odmítnutí stále mrzí a že to mohl být hezký dárek, což ještě asi dvakrát zopakoval, a že už ten můj nechce, protože ho manželce už - vyrobil sám…
Jo, za 24 hodin, jasně … Nevím, jestli mi to pán do dneška odpustil, ale cítil se asi tak ukřivděn, že mi potřeboval dát za vyučenou aspoň ve zprávě…
Uvědomil jsem si jasnou a drsnou skutečnost: že nabídky „zadarmo“, nebo „za odvoz“ přilákají určitou cílovou skupinu zájemců, z nichž řadě stačí jen pojem „zadarmo“ a nejspíš ani nesledují, co se nabízí. Slušnost je zde tabu, nejvýše polovina odpovědí začínala „dobrý den“. Vedla strohost, povýšenost i arogance stylem, že nabízející je tu od toho, aby splnil všechna přání zájemců.
Další zájemce jsem už nekontaktoval.
Část nábytku si nakonec odvezla známá do zázemí v penzionu, druhou část mám u domu pod pergolou a krájím si na ní opečené buřty. A vždy si vzpomenu, že příště i tu nejhorší věc budu nabízet - pokud vůbec - nejméně za stovku, aby se to dotklo jiné cílové skupiny zájemců a abych mohl jít pak v klidu hledat na pole poklady.
