Jaký je život poté, když zemře dítě

Jen zlomek z nekonečného množství otázek, které si rodiče pokládají. Otázky, na které neexistuje správná či špatná odpověď. Pocity jsou nesdělitelné. Pokud se podaří najít slova, není možné je člověkem, který takovou tragédii zažil, vysvětlit lidem, kteří toho byli ušetřeni.

Nebudu zde radit, nebudu chtít po vás, abyste rozuměli, nebudu si v žádném případě stěžovat. Jen se vám pokusím popsat své vlastní pocity z toho, co se dělo a co se možná bude dál dít poté, co zemře dítě. Bez umělých emocí, bez vyvolávání soucitu.

Před dvanácti lety nám zemřela dcera, bylo jí skoro osmnáct, měla těžkou vrozenou srdeční vadu. Dva roky před smrtí první dcery se druhá dcera se stejnou vadou narodila předčasně, mrtvá.

Stav první dcery se poslední roky zhoršoval. Někde uvnitř jsem tušil špatný konec, i proto, že nás na to několikrát za její život lékaři upozornili. Ale bál jsme se na to myslet. Bál jsem se v ni nevěřit.

Když se to stalo, zjistil jsem především, že vše je absolutně jiné, než jakákoliv představa, kterou jsem se odvážil do té doby mít. Prvním dojmem bylo mé vlastní nepochopení toho, co se stalo. Nedocházelo mi, co bude následovat. Co jsem si s odstupem času uvědomil bylo, že ty o mnohem složitější dny přišly až později, kdy bylo vše poprvé bez dcery. Narozeniny, výlety, Vánoce a vše, co měla ráda.

Považuji se za soudného člověka, který u všeho hledá podstatu a důvod. Čeho se až bytostně nechci v ničem dopustit, je obelhávat sám sebe. Namlouvat si nepravdu jen proto, že je příjemnější, nebo dokonce srozumitelnější. Přesto jsem hledal důvody a vysvětlení, proč se to všechno stalo, zda je náš pozemský život opravdu koncem bytí. Nehledal jsem důkazy, hledal jsem pochopení. Odpověď jsem nenašel. Ale z mnoha situací, které se udály, mám vnitřní přesvědčení, že je něco víc a že naše možnosti porozumění jsou limitovány. Zásadně netvrdím, že je něco nadpřirozeného, jen jsem si všiml určitých zvláštností a souvislostí. Je to vše součást vyšší filozofie? Nebo snad zákonitostí vesmíru, jehož nekonečnost v prostoru i čase si vůbec nedovedeme představit? Je něco víc? Nevím, potřebuji k tomu jasnější informace, ale ty nikdy nedostaneme.

Pochopil jsem jednu velmi důležitou a zásadní věc.

Netuším, jak bylo dceři, když umírala, když jí bylo předtím stále špatně. Byla velmi inteligentní a vnímavá. Nevím, co cítila. A trápí mě to, ale pochopit to nejde.

Neumím ani pochopit osud jiných rodičů, kteří přišli o děti. Podle mě to není možné. Je velký omyl říkat „zažil jsem to, co vy, já vám rozumím“. Ve skutečnosti nerozumím, ani nemohu. Neznám totiž jejich strach, jejich prázdnotu, jejich vztah s dítětem, okolnosti jeho smrti. Protože, když se na cokoliv díváte „zvenku“ a nejste účastníkem, nemáte ten odpovídající strach. Cítíte s druhými lítost, smutek, soucit, ale ne vlastní strach o někoho, ne jeho konec. Je to, jako když se díváte na film, kde se potápí Titanic. Je vám jich líto, ale nebudete se třást zimou.

Je také zcela zásadní rozdíl, tedy alespoň se domnívám, když dítě zemře po zhoršující se nemoci, náhle při nehodě, při jiných tragických událostech, nebo si vezme život dobrovolně.

Po tragédii padají nekončící úvahy o tom, „co kdyby“. Kdyby nejel autem, kdybych jel později… Když si dítě vezme život, nezbaví se rodiče nikdy nepředstavitelně strašných výčitek, co přehlédli či udělali špatně. Já sám sebe s odstupem času uklidňuji, že se dcera zbavila toho neskutečného bolestivého trápení a že druhá je vůbec nezažila.

Reakce rodičů, kteří přišli o dítě, je naprosto odlišná od každé podobné situace. Nelze absolutně definovat, jaká je správná či špatná cesta se se vším vyrovnat. Občas jsem slyšel obecný výrok, že tátové se s tím vyrovnávají lépe než matky. Naprosto nesouhlasím! Vnější projev zdaleka nepopisuje, co se děje uvnitř člověka. Přijmout fakt, že okolí má svůj život a že rodičům nemůže v bolesti rozumět, bývá pro někoho nesmírně těžké. Dochází k této domněnce i mezi manželi, bohužel to může končit i rozchodem. Rozvodovost je v těžkých životních situacích velmi vysoká.

Pozůstalý rodič může cítit nepochopení i od přátel, protože ti samozřejmě většinou nevědí, jak pomoci. Pak se domnívá, nebo skutečně o přátele přijde. Nebo, jak já říkám, přátelé mohu přijít o něj…

Když jsem se s přáteli celkem normálně pak bavil, jednou mi řekli: „Jsme fakt rádi, že s námi o tom mluvíš. My jsme vůbec nevěděli, co ti říct a jak se k tobě chovat.“

Žádné z reakcí rodičů nejsou špatné – jen se liší tím, jak hodně jsou těžké a snesitelné, a to i pro okolí.

Občas se mě někdo zeptá, jak se cítím. Odpovídám: Pořád stejně, akorát se s tím učím s ubíhajícím časem stále lépe žít. Čas hraje značnou roli, je to pomocník, který sice nezaplní tu prázdnou část srdce, ale naučí vás s tou prázdnotou pracovat. Naučí vás zaplnit zbylé části srdce jinými radostmi. Pro každého je ta doba jinak složitá, dlouhá a někdy i nekonečná. Čas je pro všechny neúprosný v tom, že právě, když byste jej chtěli zastavit či vrátit nebo naopak urychlit, nesleví vám vůbec nic.

Tuto větu má jako hlavní slogan jedno skvělé sdružení, které pomáhá rodičům, kteří přišli o děti. Myslím, že to jediné přesně vysvětluje situaci těm, kteří smrt dětí nezažili. Ale vlastní pocity sdělit nelze, není možné sdílet s kýmkoliv jiným, co prožívám já.

S odstupem času a se svým věkem blížícím se k šedesátce si přesnost, nadčasovost i širší význam této věty čím dál více uvědomuji. Člověku stářím postupně ubývají síly a v podstatě vidí pokračování v dětech, vnoučatech, které sílu nabývají a budoucnost mají před sebou. Pokud člověk děti (z jakéhokoliv důvodu) nemá, není kam a komu co předávat. Anebo ano?

Nemohu mít zdravé děti, blížím se tak ke svým věkovým limitům sám. Zbývá tedy jediné – využít život, který ještě mám před sebou, smysluplně a důstojně. A snažit se zanechat stopu jinak. A to vše je jen na mně.

I přes dávno ukončené období alkoholu, který jen na oko a na chvilku pomáhal zapomenout, mám spoustu koníčků, z nichž možná nějaká stopa zůstane. A i kdyby ne, alespoň mám důvod každý den vstát a chtít se na něco těšit, i když je to někdy složitější. Ale umím se radovat, smát se a nikdo nic v podstatě nepozná. To má obrovskou výhodu v tom, že oddělím těžší období a situace od míst, kde na ně mohu zapomenout nebo nabrat novou sílu.

Hlavně jsem hned od počátku s manželkou pochopili, že radost ostatních, i když my ji ztratili, je naprosto správná a nikoliv necitlivá vůči těm, kteří přišli o děti či zažívají jiná těžká období. Že můžeme potkávat jiné děti, aniž by nás to zraňovalo. Že já mohu i oddávat, i přesto že nikdy svým dcerám na svatbu nepůjdu.

Zní to v této souvislosti trochu cynicky, a rozhodně bych nemusel mít tyto zkušenosti. Ale stalo se. Přestože naše manželství nevydrželo, náš vztah s novou rodinou exmanželky je už devět let takový, že se navštěvujeme, s jejím manželem i jejich malým synem jsme dobří přátelé. Protože nám v postmanželských neshodách brání památka našich dcer a společně prožité nejtěžší životní období.

Vše pro mě získalo zcela jinou hodnotu.

Získal jsem zkušenost, která mi umožňuje nevyhýbat se lidem s postižením, mít větší respekt k lidem, kteří zažili jakoukoliv tragédii, mít respekt a soucit ke stáří. Nebýt ani k jednomu z toho lhostejným a celých patnáct let pomáhat dětem se srdeční vadou, které jsme začali spolu s dcerou.

Myslím, že to je správná cesta.