Článek
Nebudeme se teď bavit o tom, jak postupovat, když se chcete vzít. Ale nás zajímá, kdo je vlastně oddávající? Jak se jím stal? Vadí mu mluvit před tolika lidmi? Baví ho to? Co zažívá při obřadech? Spousta otázek, které se vám pokusím na konkrétních zkušenostech i z hlediska zákona zodpovědět a přiblížit vám život člověka, bez něhož se váš oficiální manželský život neobejde. Jsem totiž oddávající.
Jak oddávání vidí zákon
Oddávajícím se může stát pouze zastupitel, kterého schválí zastupitelstvo. Starosta a místostarosta jsou oddávajícími automaticky ze zákona. Kromě farářů nikdo jiný tuto šanci nemá. Není třeba žádného školení, ale je samozřejmě nutné vědět, co se po mně chce.
V místě oddávání musí být velký státní znak a paní matrikářka, níže o ní více, protože si to zaslouží. Naprostá většina obřadů se koná mimo obecní úřad, kde je státní znak na zdi. V exteriéru mám na sobě státní znak v podobě těžkého kovového řetězu z lipových listů a s velkým státním znakem na hrudi.
V průběhu oddávání jsem úřední osoba, takže inzultovat mě by se vám nemuselo vyplatit.
Kde se vezmeme?
Oddávat lze na místech mimo obecní úřad s podmínkou, že jsou to místa důstojná a dostupná. Například to nepůjde na smeťáku a v mém případě ani při seskoku padákem, protože se výšek bojím. Jinak vás oddáme klidně i na vaší zahradě. Teritoriem oddávání je striktně katastrální území obce a obcí spadajících pod daný obecní úřad, ani o krok dále, jinak je sňatek neplatný. Kdyby se po čase manželé rozvedli a začali si vyčítat ledacos, může dojít i na fakt, že to bylo mimo platné území – a co pak s přídavky a dalšími svatebně závislými výhodami a potažmo se mnou, co by zneuživatelem zákona?
Výjimku mají církevní sňatky. Jelikož je farářů podstatně méně, mohou oddávat i na hodně vzdálených farnostech.
Matrikářka
S hlubokým respektem se skláním před matrikářkami, které mají na starosti a zodpovědnosti 98 procent všech svatebních záležitostí. Jedno procento je na mě (proslov a prohlášení o manželství) a jedno na snoubencích (dvakrát Ano a podpisy). Pro matrikářku začíná svatba dávno před obřadem a na obřadu se kromě dokladů roztržitých svatebčanů stará i o doklady a ještě stihne dávat pozor, jestli mám rovně řetěz a nečouhá mi někde kapesník.
Co jim tam mám říkat?
Prvním důvodem, proč jsem před třemi lety začal oddávat, byl fakt, že mi v covidové době chyběl kontakt s lidmi, kterého se mi – co by ochotnickému herci – nedostávalo. Těchto zkušeností, jako mluvit nahlas a nehuhňat, náležitě využívám. Co jsem však chtěl určitě, bylo oddávat jinak! Trochu odlehčeně, s mírným humorem, a především se svými texty psanými na míru snoubencům. Ale při tom důstojně a s respektem.
Se „svými“ snoubenci se po dohodě obvykle sejdu pár týdnů předem. Zajímá mě všechno, co by se mohlo objevit v proslovu. Nejčastěji, jak se seznámili, jaké mají koníčky a práci a nějaké zajímavosti, které chtějí dát do placu pro svatebčany. A také, zda mám zmínit něco konkrétního, nebo naopak nezmínit. Velmi citlivými tématy jsou děti a rodiče. V obou případech může být vážný důvod, proč o tom nemluvit.
Pak vyberu nějaký nejzajímavější motiv. Není cílem dávat tam vše, co mi řekli. Pak tomu dám nějakou pointu a na konec musí být i srozumitelný a zajímavý závěr. Rozhodně z toho nedělám životopis a za žádných okolností neradím do života, tedy pokud to není součástí humorné pointy. Celý proslov trvá dostatečných kolem tři a půl minuty, pak následuje oficiální část – tedy dotazy, zda se snoubenci chtějí vzít.
Vždy nabídnu, zda snoubenci text chtějí vidět předem. Mají na to právo, je to jejich svatba. Ve většině případů se nechají překvapit.
Poté, co mi na obřadu matrikářka předá slovo, snažím se první větou mimo proslov nějak humorně odlehčit neklidnou atmosféru, obzvláště u těch, co se berou poprvé. Zabírá to. Pak využiji intonačních zkušeností z divadla a vrozeného hlasitého mluvení, díky němuž umluvím i velké prostory bez mikrofonu.
Na tomto místě bych se rád zastal kolegů a kolegyň, kde nemají možnost se předem takto domluvit se snoubenci, například ve velkých městech s padesáti svatbami ročně, a používají univerzální texty. Stejně tak ne každý oddávající má sklony k exhibicionismu jako já, a je pro něj či pro ni těžké před lidmi vystoupit.
Co si dneska vezmu na sebe?
Není přesně předepsaná forma obleku, ale oddávající by měl mít na sobě důstojný, nejčastěji společenský oblek. Po dohodě se snoubenci jsem měl několikrát na sobě jiný oblek - například kostým námořního kapitána v pruhovaném triku s lulkou a čepicí, protože snoubenci byli vodáci a nevěstu přivezl tatínek na pramici. Moje skvělá paní matrikářka byla stevardkou. Samozřejmě formě odpovídal i text, kdy jsem uklidňoval „pasažéry“, že nejsme na Titaniku. Na další svatbě divadelních kolegů, která probíhala v duchu pohádkových postav, byli snoubenci jako vodníci a my jsme s matrikářkou oddávali jako král a královna. V textu jsem pochopitelně ženicha upozornil na královské právo první noci. U svatby kamarádky jsem jim zazpíval Jen pro ten dnešní den od Oldřicha Nového. Jde prostě cokoliv, zůstane-li to v mezích vkusu.
Co když řekne NE?
Samozřejmě se nabízejí úskalí, která mohou při obřadu nastat. Moje noční můra je, že na obřad zapomenu, což se prý kdysi u nás stalo. Co třeba dělat, když některý ze snoubenců odpoví „ne“ na můj všetečný dotaz, zda si toho druhého bere. To se tu prý za celá léta nepřihodilo, ale asi bych měl dotaz zopakovat a pokud se odpověď nezmění, poděkovat za účast a rychle vypadnout.
Koho že to oddávám?
Moje důvody, které mě vedly k oddávání, se po pár svatbách obrovsky změnily. Při „výsleších“ snoubenců nebo před obřadem se vždy dozvídám nesmírně zajímavé a různorodé životní příběhy. Některé z nich jsou jak dělané pro román či film. Některé jsou neuvěřitelné či tak bohaté, že by stačily nejméně na dvě svatby.
Obvykle na zajímavosti nějak reaguji nejen textem, ale i doplňky. Měl jsem snoubence, kteří se učili finsky. Moje první věta proslovu byl pozdrav ve finštině. Jindy se brali snoubenci z Čech a Slovenska, mezi hosty byli Chorvati a Američané. Pozdravil jsem všechny v jejich rodném jazyce a na oddávací stolek jsem umístil mezinárodní stojánek s českou a slovenskou vlaječkou. Když se brali snoubenci, kteří se potkali ve vlaku, poslal jsem je do stanice Život s reálnou nádražáckou plácačkou a červenou čepicí, které mi půjčili na nádraží.
Oddával jsem svatby, kde bylo sto lidí, i kde byly už děti novomanželů. Na jedné svatbě v naší klášterní zahradě byli jen snoubenci, fotografka a svědkyně v jedné osobě, druhá svědkyně měla cestou defekt, tak ji zaskočila kastelánka. Skvěle jsme si popovídali.
Tady hlášení místního rozhlasu!
Ne vždy proběhne obřad bez zádrhelů, ale dosud byly u mne všechny jen humorné či úsměvné. Při jedné svatbě jsem stačil říct „Vážení snoubenci…“ a z městského rozhlasu se ozvalo pětiminutové hlášení. Jindy se brali dva lidé kolem šedesáti let, byli samá sranda, nepřetržitě. Z ničeho si nedělali hlavu. S sebou měli jen dva svědky, hudbu pouštěli přes mobil z velkého reproduktoru. Ten mobil jsem pouštěl já. Po prvních taktech a nastartování krátkého pochodu začal telefon vyzvánět. Tak si to ženich vyřídil a dali jsme to v klidu ještě jednou.
Velmi výjimečně se obřad přestane líbit nějakému miminku nebo pětiletému capartovi, včetně těch od snoubenců, kteří by rádi dělali něco lepšího. Rodiče z toho mají obvykle obavy, ale vždy je uklidním, že mi to vůbec nevadí – že si klidně chvilku popovídám i s nimi.
Oddávání je koníčkem
Pro mě je oddávání koníčkem a startem snoubenců do nového života, u něhož chci, aby si jej novomanželé zapamatovali více než jen úřední akt s novým jménem v občance.
Zdroje:
