Článek
Přichází ke mně muž středního věku. Usazuje se do křesla. Snaží se působit sebejistě. Na otázku „Jak se mu dneska daří“ odpovídá bez rozmyšlení, že dobře, jako vždycky. Zajímám se o to, jak se mu daří mít se stále dobře. Znejistí a krátce se zamyslí.
„No, nevím, asi jsem šťastný muž,“ odpovídá vesele.
Ptám se, co ho tedy přivádí do terapie.
Opět se zamyslí a s úsměvem říká: „Asi to nedává smysl, že?“
Zasměji se také a popravdě odpovím, že nedává.
„No, víte, to je asi ten můj problém. Mám se pořád dobře a vidím, že ostatní lidé zažívají i jiné polohy. Je mi jich líto a cítím se provinile.“
„Cítíte se provinile za to, že se máte dobře?“
„Ano.“
„Pořád si nejsem jistá, zda tomu dobře rozumím. Můžete mi k tomu říct víc?“
Nervózně se zavrtěl v křesle, dal nohu přes nohu, překřížil ruce na prsou a schoulil se do sebe.
V tu chvíli se mi zdá, že se sebejistý muž proměnil v malého kluka, který se přede mnou potřebuje skrýt.
„Co se nyní s vámi děje?“
Dívá se do země a nervózně poposedává.
„Nevím. Asi mám pocit, že se na mě zlobíte.“
„Proč bych se na vás měla zlobit?“
„Že jsem přišel a nemám žádný problém.“
„Aha. A čím jsem to způsobila?“
„Tou otázkou, že tomu nerozumíte.“
„Zeptala jsem se, jestli mi k tomu můžete říct víc, abych pochopila váš problém, a vy jste slyšel, že se na vás zlobím?“
„Ano.“
„To je zajímavé, ne? Co teď zažíváte?“
„Cítím se trapně. Mám pocit, že tady zabírám místo lidem, kteří mají opravdové problémy.“
„Myslím, že se nyní děje něco důležitého, co možná z vašeho života znáte. Můžeme u toho zůstat?“
„Ano.“
„Odkud znáte ten pocit trapnosti, že zabíráte místo ostatním?“
„Z domova. Mám tři starší sourozence a narodil jsem se neplánovaně. Od mala tak nějak cítím, že by všichni byli radši, kdybych se nenarodil.“
V poli se zvýrazňuje smutek. Má slzy v očích. I já cítím smutek a soucit. Najednou mi dává větší smysl vše, co se během těch pár minut mezi námi odehrálo. Začínám rozumět jeho potřebě působit sebejistě a soucítím s tím malým klukem, který se potřebuje upozaďovat, aby neupozorňoval na svou přítomnost a ostatním nezabíral místo.
V terapii není důležité jen to, co klient vypráví. V gestalt terapii pracujeme s tím, co vzniká mezi klientem a terapeutem. Považuji to za stejně, možná někdy i více důležité, než samotný obsah slov. V takových situacích, které se nám podaří chytit a zůstat u nich, totiž vzniká porozumění a korektivní zkušenost, pro kterou si klient nevědomě přichází.
Tento příběh je smyšlený. Ilustruje však, jak to někdy na mých sezeních vypadá.
Znáte chvíle, kdy v otázce nebo reakci druhého zaslechnete odmítnutí či výčitku — co se ve vás v tu chvíli ozve za zkušenost?
