5 mýtů, které kolují o demonstracích Milionů chvilek – a proč jim lidé věří

Veřejné demonstrace jsou přirozenou součástí demokratické společnosti. Přesto se pokaždé, když lidé vyjdou do ulic, objeví stejná sada argumentů, které mají jejich účast zlehčit, zesměšnit nebo delegitimizovat.

Pojďme si rozebrat pět nejčastějších mýtů, které dnes zaznívají od odpůrců protestů na podporu prezidenta Petra Pavla.

Tento argument vychází z minulosti prezidenta před rokem 1989 a má zpochybnit jeho morální kredibilitu. Často slouží jako diskvalifikace osoby bez ohledu na její současné kroky – tedy apel na minulost jako důkaz neautentičnosti nebo účelovosti.

Petr Pavel se ke svému členství v Komunistické straně Československa (nikoli KSČM) opakovaně vyjádřil během prezidentské kampaně v letech 2022 a 2023. Označil jej za chybu a projev tehdejší naivity. Přiznal, že v době totality neměl dostatek informací ani zkušeností, aby politickou situaci dokázal posoudit tak jako dnes.

Zajímavé je, že stejná přísnost se neuplatňuje na jiné politiky. Andrej Babiš je podle archivních dokumentů slovenského Ústavu paměti národa evidován jako agent StB pod krycím jménem „Bureš“. Vědomou spolupráci popírá, avšak slovenské soudy opakovaně potvrdily oprávněnost evidence ve svazcích StB. Přesto tato minulost řadě diskutujících nevadí.

A co třeba současný ministr kultury Oto Klempíř alias agent „Olda"? To už diskutérům není proti srsti?

Apel na minulost je legitimní téma. Ale používat jej selektivně jako nástroj politického boje už méně.

Kritici tvrdí, že některé kroky prezidenta při nejmenování Filipa Turka ministrem zahraničí/životního prostředí jsou na hraně ústavnosti nebo jdou proti duchu Ústavy. Protesty pak rámují jako obranu právního státu.

Rozhodnutí nejmenovat navrženého ministra není běžné, ale ani bezprecedentní. K obdobným krokům se v minulosti uchýlili i předchozí prezidenti Václav Klaus či Miloš Zeman. Spor o to, kde přesně leží hranice prezidentských pravomocí, není otázkou dojmu, ale právního výkladu.

Konečnou odpověď by mohl dát pouze Ústavní soud, pokud by byla podána kompetenční žaloba. Bez takového rozhodnutí zůstává debata v rovině interpretací, nikoli jednoznačného porušení ústavy.

Tento mýtus staví protestující do role „uražené menšiny“, která odmítá respektovat výsledek voleb. Tím se demonstrace delegitimizuje jako nedemokratická.

Jenže právě naopak: právo protestovat je jedním ze základních pilířů demokracie. Volby dávají mandát vládnout, nikoli bianko šek bez veřejné kontroly.

Mnozí účastníci protestů neodmítají výsledek voleb jako takový. Vyjadřují nesouhlas s konkrétními kroky vlády, stylem komunikace či politickými prioritami. Kritika vlády není popřením demokracie – je jejím projevem.

A když se Petr MAcinka, který ve volbách do směnovny dostal zhruba pouhých 6% hlasů pokouší vydírat prezidenta – je to důvod ke znepokojení.

Tento motiv zpochybňuje autenticitu protestů a naznačuje, že nejde o domácí občanskou iniciativu, ale o „uměle nafouknutou“ akci cizinci.

Ano, téma Ukrajiny na demonstracích zaznívá často. Nedaleko našich hranic probíhá válka a otázka podpory napadené země je zásadním bezpečnostním tématem i pro Českou republiku.

Petr Pavel je v evropském i světovém kontextu vnímán jako jeden z výrazných podporovatelů Ukrajiny. Aktivně se podílel na rozjezdu muniční iniciativy, několikrát navštívil Ukrajinu a spolu s dalšími evropskými lídry usiluje o to, aby země dokázala čelit ruské invazi.

Pomoc Ukrajině není „braním práce a peněz českým lidem“. Je výrazem solidarity, ale také strategického zájmu – stabilita regionu je i naší bezpečností.

Ukrajinské vlajky se na protestech objevují, ale tvrzení, že by většinu účastníků tvořili Ukrajinci nebo že by jejich účast byla placená, nemá oporu v realitě.

Tento argument kombinuje bagatelizaci („je jich málo, nic to neznamená“) s delegitimizací motivace („chodí za peníze“). Cílem je vykreslit demonstrace jako umělou, organizovanou akci bez skutečné podpory veřejnosti.

Podobná tvrzení se objevují prakticky u všech veřejných protestů – bez ohledu na to, kdo je organizuje a jaké téma zastávají. Pokud by byly demonstrace skutečně masově „placené“, musely by existovat důkazy, nikoli jen anonymní komentáře na sociálních sítích.

Demonstrace jsou především výrazem občanské aktivity. Lidé přicházejí ve svém volném čase, protože mají pocit, že je něco důležitého ohroženo nebo že chtějí dát najevo svůj postoj. Zkrátka „není nám to jedno“.

Demokracie není jen jednou za čtyři roky u volební urny. Je to i právo vyjít do ulic, když cítíme potřebu vyjádřit nesouhlas.

Mýty a zjednodušující nálepky sice mohou znít úderně, ale realita bývá složitější. A právě schopnost unést složitost – včetně kritiky a veřejné debaty – odlišuje demokratickou společnost od autoritářské.