Článek
V neděli 1. února se konala demonstrace na podporu prezidenta Petra Pavla. Impulzem byly zveřejněné SMS zprávy od ministra zahraničí Petra Macinky, ve kterých prezidentovi vyhrožoval, pokud nejmenuje Filipa Turka ministrem.
A hned se v diskusích na sociálních sítích objevila otázka, která se v různých obměnách opakuje pořád dokola:
Proč lidé vyšli do ulic kvůli tomuhle? A kde byli při Dozimetru, kampeličce nebo bitcoinové kauze?
Upřímně? Vyděračské SMS mobilizovaly, protože zasáhly většinu z nás na citlivém místě.
Velké kauzy jsou daleko. Tahle ne
Velké politické kauzy jsou složité. Překombinované. Nejasné. Plné pojmů, kterým běžný člověk nerozumí, a vazeb, které se mu nechce — a často to ani nejde — rozplétat.
Zakázky, prostředníci, poradci, toky peněz, právní kličky. Člověk musí investovat čas a energii, aby vůbec pochopil základní obrys problému. A i pak často zůstává pocit, že „pravda“ je někde hluboko schovaná a odpovědnost rozmazaná.
Tyto kauzy jsou důležité. Mají obrovské dopady.
Ale nejsou osobní. Jsou vzdálené každodennímu životu běžných lidí. Člověk si zanadává u zpráv nebo zdrbne politiky v práci a jde dál. To, co se ale stalo minulý týden, bylo jiné.
Emoce nejsou slabost, vyvolávají akci
Každý marketingový expert jistě potvrdí, že lidé nereagují primárně na fakta. Reagují na emoce. A čím jsou ty emoce konkrétnější a negativnější, tím silnější je reakce.
Výhružná SMS není abstraktní politická kauza. Je to něco, co si dokáže představit každý z nás. Apel na slušné chování je ve většině společnosti naštěstí ještě natolik zakotvený, že nás hulvátské a neurvalé chování nutí k akci.
Každý ví, jaké to je, když vám do telefonu přijde nepříjemná zpráva, která má vyvolat strach. Nátlak. Pocit, že někdo překračuje hranice. Ten pocit je velice srozumitelný a známý každému. A právě proto se lidí dotýká.
Navíc adresátem těchto nepříjemných vyděračských zpráv byl prezident republiky (byť zprostředkovaně přes svého poradce Petra Koláře) — člověk, který má podle průzkumů důvěru zhruba 58 % obyvatel.
Macinka ve volbách získal jen 6 483 hlasů, si nebezpečně troufá na muže, který v přímé prezidentské volbě obdržel 3 359 301 hlasů.
Groteska v nebezpečné době
Současnou vládu sleduje část společnosti už delší dobu s hořkým úsměvem. Jedna chyba střídá druhou, odpovědnost se ztrácí v komunikaci a celek občas připomíná spíš improvizaci než řízení státu.
Kdyby nebyla situace v Evropě tak vážná, možná by to byla jen politická groteska. Jenže ona vážná je. Nad celým kontinentem visí hrozba válečného konfliktu a ani zprávy ze světa nejsou moc optimistické. A v takové chvíli opravdu nepotřebujeme u moci premiéra Slabiše, hranatého puberťáka Turka ani úlisného a arogantního Macinku.
Potřebujeme lidi s pevnou morální integritou. Lidi, kteří dokážou uklidňovat, nést odpovědnost a spojovat společnost, ne ji dál rozdělovat.
Už to není legrace
Lidé nevyšli do ulic proto, že by se náhle začali zajímat o politiku.
Vyšli do ulic proto, že tentokrát šlo o něco, čemu rozumí úplně každý.
A možná i proto, že když se mlčí teď, bude si moc současná vláda s naší republikou opravdu dělat, co chce.
Proto jsme vyšli do ulic.
Protože tady už přestává legrace.
