Kdo byla svatá Zdislava z Lemberka?

Žena, která se narodila do šlechtického přepychu, ale celý svůj krátký život zasvětila těm nejchudším a nejopuštěnějším. Příběh svaté Zdislavy z Lemberka je jedním z nejpůsobivějších příběhů středověkých Čech – příběhem o lásce, která překračuje hranice společenského postavení.

Přibližně roku 1220 se v Křižanově na Moravě narodila dívka, jejíž jméno se stalo symbolem milosrdenství a obětavosti pro celé generace Čechů. Zdislava přišla na svět jako prvorozená dcera Přibyslava z Křižanova, předního moravského šlechtice a královského kastelána na hradě Veveří a v Brně. Její matka Sibyla byla postavou ještě exotičtější – pocházela ze Sicilského království na jihu Itálie a do českých zemí přišla jako dvorní dáma Kunhuty Štaufské, nevěsty budoucího krále Václava I. V Čechách se provdala a zůstala.

Zdislava tak v sobě nesla krev dvou odlišných světů: moravské šlechtické tradice a jihoitalského temperamentu. Měla několik sourozenců – dospělého věku se dožily sestry Alžběta (zvaná Eliška), provdaná za Smila z Lichtemburka, a Eufémie, manželka Bočka z Obřan.

O Zdislavině dětství víme jen velmi málo. Historické prameny mlčí, legendy mluví. Co je však jisté: vyrůstala v rodině hluboce věřící, která podporovala církev i zakládání klášterů. Tento duchovní základ se stal základním kamenem celého jejího pozdějšího života. Nelze vyloučit, že část svého mládí strávila v některém z moravských klášterů – alespoň s řeholníky z řad dominikánů a minoritů se záhy začala přátelit.

Někdy mezi lety 1235 a 1240 – nejčastěji se uvádí rok 1237 – se mladá Zdislava, tehdy patnácti- až dvacetileté dívka, provdala za Havla z rodu Markvarticů, zakladatele hradu Lemberka v Podještědí. Havel byl výraznou osobností své doby: blízký důvěrník a rádce krále Václava I., zkušený rytíř, diplomat a vysoký královský úředník. Za věrné služby Přemyslovcům získal jeho rod rozsáhlé majetky, mimo jiné město Kladsko s okolím.

Zdislava opustila rodné Brno a Křižanov a nastěhovala se do tehdy nehostinného kraje pod Ještědem, kde teprve probíhalo osídlování. Nový domov – hrad Lemberk (německy Löwenberg, tedy „Lví hora") – dostal jméno podle erbu zlaté lvice na modrém poli, který zdobil rod Markvarticů.

Historické prameny vyvracejí pozdější barokní legendy o Havlovi jako drsném muži, který Zdislavě zakazoval pomáhat chudým. Skutečnost byla opačná: Havel byl čestným mužem, který svou ženu ve vší její dobročinnosti plně podporoval. Spolu pak uskutečnili řadu trvalých a významných fundací.

Ze svazku se narodily čtyři děti: synové Havel, Jaroslav a Zdislav a dcera Markéta, zmiňovaná v Žďárské kronice. Tito potomci posléze položili základ šlechtického rodu Lemberků.

Zdislava se rychle stala legendou – a to ještě za svého života. Jádro historické pravdy o ní nacházíme ve dvou soudobých písemných pramenech: v Kronice kláštera žďárského (Cronica domus Sarensis) a v Dalimilově kronice.

Dalimilova kronika je ve svém obdivu mimořádně výmluvná: „Pět mrtvých Boží mocí vzkřísila, mnoha slepým zrak vrátila, chromých a malomocných mnoho uzdravila a nad jinými ubohými veliké divy činila.“ Historikové se však shodují v tom, že doslovné chápání těchto slov by bylo naivní – jde o literární konvenci hagiografického žánru.

Co za těmito slovy skutečně stojí, je však zcela reálné: Zdislava měla hluboké znalosti léčitelství a bylinářství, díky nimž dokázala účinně léčit oční záněty, zlomeniny a různé vnitřní i vnější choroby. Její klinická praxe ve špitále byla přitom v době, kdy nemoc pro prostý lid zpravidla znamenala smrt bez jakékoli pomoci, skutečně zázračná.

Navzdory svému vysokému postavení osobně docházela do špitálu a pečovala o nemocné. Sdílela s nimi jídlo, čas i modlitbu. Jablonné se postupně plnilo lidmi, kteří přicházeli za uzdravením.

Za manželovy časté nepřítomnosti – Havel byl králem neustále vysílán na diplomatické i vojenské mise – vedla Zdislava i správu celého panství. Byla tedy nejen léčitelkou a světicí, ale také schopnou administrátorkou v jedné z nejbouřlivějších epoch českých dějin: ve věku tatarských vpádů a neustálých feudálních válek.

Nejvýznamnějším trvalým odkazem Zdislavy a jejího muže Havla jsou řeholní fundace, které změnily duchovní tvář severních Čech.

Jablonné v Podještědí se stalo centrem jejich zakladatelské činnosti. Před rokem 1250 sem přicházejí dominikáni a zakládají klášter se špitálem. Zdislava a Havel na tento projekt věnovali značné prostředky i osobní angažmá. Špitál – tehdy výjimečná instituce péče o nemocné a chudé – se stal Zdislaviným „domovem na práci“. V roce 1269 se v Jablonném konala dokonce řádová kapitula česko-polské dominikánské provincie, což dokládá, jak rychle a úspěšně klášter vzrostl.

Turnov byl druhou lokalitou, kde Zdislava s manželem podpořila vznik dominikánského kláštera, tentokrát v blízkosti příbuzných.

Zdislava dala podnět i ke stavbě farního kostela sv. Vavřince v Jablonném – nedožila se však jeho dokončení. Kostel, v jehož kryptě spočinuly její ostatky, byl v 18. století přebudován na barokní baziliku sv. Vavřince a sv. Zdislavy, dílo slavného architekta Jana Lukáše Hildebrandta, dokončenou v letech 1699–1729.

Zdislava se stala dominikánskou terciářkou – žila duchovnost řádu bez složení řeholníchh slibů. Tento způsob zapojení do řeholního života ji spojoval s širším duchovním hnutím 13. století, jehož souputnicí byla i sv. Anežka Přemyslovna.

Zdislava zemřela začátkem roku 1252, s největší pravděpodobností 1. ledna nebo 30. května (obě data se v různých pramenech uvádějí jako výroční den její smrti). Bylo jí přibližně třiatřicet let. Zemřela na hradě Lemberku.

Dlouho tradovaná příčina smrti – tuberkulóza – nebyla moderním antropologickým výzkumem potvrzena. Co přesně ji srazilo do hrobu, zůstává záhadou. Je možné, že ji zničila vyčerpávající péče o nemocné, jimž obětovala i vlastní zdraví.

Pohřbena byla v klášterním kostele sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí. V roce 1701 byla její hrobka znovuobjevena v podzemí kláštera. Krypta sv. Zdislavy, dostupná i dnes, uchovává truhlu s jejími ostatky a čtyřiadvacet obrazů malovaných na mědi, zachycujících výjevy z jejího života.

Uctívání Zdislavy začalo prakticky ihned po její smrti. Lid ji nazýval světicí, přicházel k jejímu hrobu a přinášel svědectví o zázracích. Oficiální uznání tohoto kultu bylo však záležitostí mnoha staletí.

Již na počátku 17. století o její blahořečení usiloval arcibiskup Zdeněk Berka z Dubé. Skutečného pokroku se ale věc dočkala až o tři staletí později. Dne 28. srpna 1907 prohlásil papež Pius X. Zdislavu za blahoslavenou (beatifikace).

Ke kanonizaci – tedy slavnostnímu vyhlášení za svatou – pak došlo dne 21. května 1995, kdy ji papež Jan Pavel II. při své návštěvě České republiky prohlásil za svatou při mši na letišti v Olomouci-Neředíně. Slavnostního aktu se účastnilo přibližně sto tisíc věřících. Šlo o první svatořečení, které proběhlo na území České republiky v novodobých dějinách – a pro mnoho přítomných o okamžik hluboce osobního a národního významu.

Papež Jan Pavel II. při té příležitosti pronesl: „Zdislava byla pravým andělem útěchy. V její osobě církev ukazuje příklad ženy, matky a křesťanky, která dokázala spojit hlubokou víru s každodenní péčí o druhé, zejména o nemocné a chudé.“

Svatořečení roku 1995 otevřelo novou kapitolu Zdislavina kultu. Na žádost litoměřického biskupa Josefa Koukla se stala téhož roku hlavní patronkou litoměřické diecéze – a její hrob v Jablonném v Podještědí byl prohlášen diecézním poutním místem. Od roku 2002 je také patronkou Libereckého kraje.

Zdislava je dnes uctívána jako:

V jejím svátku (30. května) i v řadě charitativních institucí pojmenovaných jejím jménem – hospiců, center pro rodiny, sociálních škol – žije její odkaz dál.

Česká národní banka vydala roku 2002 k 750. výročí jejího úmrtí pamětní stříbrnou minci v hodnotě 200 Kč.

Životní příběh Zdislavy z Lemberka fascinoval tvůrce napříč generacemi. Spisovatel Jaroslav Durych jí věnoval román Světlo ve tmách. Alena Vrbová napsala románový příběh V erbu lvice.

V roce 1994 natočil režisér Ludvík Ráža stejnojmenný film, jenž měl premiéru 11. dubna 1995, několik týdnů před Zdislaviným svatořečením.

Zdislava inspirovala také básnická pera: Jakub Deml jí věnoval báseň (1952), Jiří Kuběna ji zvěčnil ve sbírce Země Nikoho (1961). Moderní kantáty Jana Zástěry pak oslavily 800. výročí jejího narození (2020).

Hrad Lemberk, který Havel z Markvarticů vystavěl v první polovině 13. století na soutoku Panenského a Kněžického potoka, byl v průběhu staletí přestavěn na zámek. Dnes je veřejnosti přístupnou kulturní památkou u Jablonného v Podještědí v Libereckém kraji.

Návštěvníci mohou obdivovat renesanční kazetový strop z roku 1610, barokní štukovou výzdobu rytířského sálu nebo apartmá posledních majitelů z rodu Clam-Gallasů. Součástí prohlídkové trasy je i Zdislavina světnička – místnost vzniklá v 17. století při barokní přestavbě jako pietní připomínka světice.

Nedaleko zámku se nachází pramen, jehož voda je místní tradicí spojována s léčivými účinky. Legendy sice přehánějí, ale rozbory vody prý skutečně prokázaly mírné příznivé vlastnosti.

Zdislava žila ve 13. století, v době, kdy nemoc znamenala pro prostého člověka téměř jistou smrt bez pomoci, kdy chudoba rovnala se bezmoci a kdy žena šlechtického rodu jednoduše nechodila ošetřovat malomocné. Ona to přesto dělala.

Její příběh je příběhem o tom, že společenské postavení není výmluva, ale příležitost. Že víra bez skutků je prázdná. A že péče o druhé – neosobní, obětavá, neokázalá – dokáže změnit životy mnoha lidí, ať jste v roce 1252 nebo 2026.

Jak řekl Jan Pavel II.: „Zdislava je zářným svědkem evangelia rodiny a evangelia života.“ A její odkaz, přes osm set let starý, je stále živý – v klášteře v Jablonném, v hospicích nesoucích její jméno, v poutích, které k jejímu hrobu každoročně přicházejí tisíce lidí.