Článek
V dnešní době je být dítětem v dospělosti běžné, ať už kvůli finanční závislosti na rodičích, emocionálním vazbám, nebo zvykům. Vždycky si myslíme, že jsme ještě dětmi, dokud nás něco nepřinutí postavit se na vlastní nohy a opustit to bezpečné místo pod máminou sukní. Nedávno jsem narazila na zajímavý příběh na diskuzním fóru, který otevřel diskuzi o této otázce.
Tazatel se tam velmi rozčiloval, protože jeho sourozenec obdržel dům darem od rodičů. Cítil, že by měl dostat něco podobného, že by neměl být vynechán. To vyvolalo v diskuzi různé názory a emoce. Někteří tvrdili, že je to neférové jednání ze strany rodičů, zatímco jiní obhajovali rozhodnutí rodičů s tím, že mají právo dům dát tomu, kdo se o něj postará nejlépe.
Rozhodování vlastního osudu
Přestože jsem na tuto diskuzi narazila náhodně, po měsíci jsem se musela vypořádat s podobnou situací ve vlastní rodině. Jsme rodinou, která vlastní rodinné domy, které se předávají z generace na generaci. Naše domy nejsou zatíženy hypotékou a datují se až do roku 1920. Pro nás to není jen majetek, jsou to místa, která nám připomínají naše kořeny a rodinné tradice.
Je dům darem nebo břemenem?
Zprvu mě zklamalo, když jsem se dozvěděla, že dům prarodičů bude převeden na mou matku, která se rozhodla, že jej daruje mému staršímu bratrovi. K tomu jsem dostala zprávu, že já dostanu darem dům mého otce, a to až v důchodu. Myslela jsem si, že dostat dům v důchodu je spíše zátěží než darem. Co budu dělat s domem, až budu mnohem starší a nejspíše už v důchodu?
Danajský dar a návrat k hodnotám
Nabídka, že by matka dům ponechala na sobě, abychom se vyhnuli konfliktům, byla na stole. Ale při psaní seznamu pro a proti jsem si uvědomila, že neexistuje žádný skutečný důvod, proč bych měla dům přijmout. Finanční prospěch by nebyl mým hlavním motivem, protože bych nechtěla dům prodat, a to z důvodu, že jsem tam strávila mnoho šťastných chvil svého dětství a neodkázala bych se jezdit dívat, jak ten dům chátrá v rukou jiných majitelů. Také bych tam nemohla často jezdit, protože bydlím 200 kilometrů daleko. A co bych vlastně s domem dělala?
Brzy jsem si uvědomila, že by to byl Danajský dar. Prarodiče stále žili a nemělo by smysl předjímat jejich budoucnost. Nikdo neví, kolik let ještě před nimi. Raději bych si přála, aby mohli dům užívat až do konce svých dní.
Volba mého bratra
Nakonec jsem dospěla k závěru, že volba mého bratra byla nejrozumnější. Postará se o dům, pomůže prarodičům a udrží náš druhý domov naživu. To je věc, která mě utěšila a ukázala mi, že dospělost přichází nejen s právy, ale i s odpovědností. Možná nejsme věčně dětmi, ale stále jsme členy rodiny a máme povinnosti vůči sobě navzájem. To je skutečným darem.
Co je pro nás skutečně důležité?
Můj postoj k tomu, co je pro mě skutečně důležité, se potvrdil i v situaci, kdy se mě prarodiče zeptali, co bych si přála od nich dostat. Byla to chvíle, kdy jsem mohla říci cokoli, věděla jsem, že mají hodnotný majetek. Ale k mému vlastnímu překvapení jsem jim odpověděla něčím, co nebylo spojeno s finanční hodnotou, ale s emocemi a vzpomínkami.
Babčina výbava na šití a dědova kalkulačka
Řekla jsem, že bych si přála babiččinu výbavu na šití, kterou mám spojenou s babičkou a její starou Veritaskou, šicím strojem. Byly to věci, které mi připomínaly chvíle strávené s ní, kdy jsem sedávala vedle ní a pozorovala, jak vytváří krásné šicí kousky. Každý steh, každý zvuk té staré Veritasky mě vracel do mého dětství, do doby, kdy jsem se učila od té nejlepší, jelikož jsem lásku k šití zdědila právě po ní. Po dědovi jsem si přála jeho starou kalkulačku z Tuzexu. I ta měla pro mě velkou hodnotu, ačkoliv by ji někdo považoval za zastaralou a nepotřebnou. Byla to věc, kterou používal ve svém každodenním životě.
Vzpomínky jsou neocenitelné
Tímto jsem si uvědomila, že pro mě majetek není to nejdůležitější. Jsou to vzpomínky, emoce a příběhy spojené s věcmi, které jsou pro mě neocenitelné. Možná jsme se stali dospělými, ale to neznamená, že jsme ztratili spojení s tím, co je pro nás skutečně cenné.
Jaký vztah máte k věcem spojeným s emocemi a vzpomínkami? Měli bychom se jich držet, nebo je nechat odejít? Sdílejte své příběhy a názory s námi a zapojte se do diskuse.
