Článek
Liberec byl před válkou kvetoucí město se smíšenou komunitou. Pak Němci vyhnali Židy a Čechy, šest let na to vyhnali Češi Němce, pak je rabovací gardy vyrabovaly; uvedený nadpis byl populárním popěvkem a pak tam na dlouhou dobu chcíp pes. Dnes tam stojí úžasná stavba smíření, knihovna a synagoga, kterou společně postavili Němci, Židi a Češi. Tak podle mě vypadá odpuštění a smíření.
Je naprosto nesmyslné tvrzení, že podpisem nějakého papíru je vyrovnána krvavá historie mezi Čechy a Němci. Kdyby tomu tak bylo, nebudil by zájezd Sudeťáků do Brna takové vášně v duších Japonců a posléze i části některých Čechů. Tak jako nikoho nevzrušuje, když sem přijedou Italové nebo Slováci. Ti totiž byli věrní spojenci nacistického Německa. Nicméně sem naposled jako okupanti vnikli Rusové.
V devadesátých letech jsem jezdil do Štrasburku do Evropského parlamentu na konference CAHBI (Ad Hoc Committee of Experts on Bioethics) dávat dohromady evropskou legislativu týkající se transplantací orgánů a možností vzájemné pomoci a výměny orgánů po celé Evropě. Celkem osm roků, vždy po 3-4 měsících. Jako tehdy chudý Čech jsem byl odkázán na bydlení ve Formuli 1, kde obytnou část tvořila postel, proti ní stolek a nad ním televize.
Podařilo se mi hned na poprvé najít správný kanál „M“, na kterém každou středu běžel celovečerní program o vzájemném ubližování i smiřování, o nepřátelství i spolupráci Francouzů a Němců v tomto regionu. Autentické záběry byly vystřídány komentáři a diskusemi. Byla probírána velmi bolavá témata, byly tam ale také popisy toho, kdy občanům obou národů to šlo dobře. Čas vymezený tomuto pořadu byl delší než čtyři hodiny. Každou středu. Na ulici ve Štrasburku se bylo možné domluvit francouzsky, německy, a nakonec také anglicky.
Tohle se u nás nikdy nestalo, přestože to bylo zapotřebí. Za železnou oponou byli Němci líčeni jako nepřátelé, jako nestvůry, které nás hodlají znovu přepadnout a odvolat Benešovy dekrety (jako by to bylo možné?). Tento obraz přetrvával a byl předáván jako rodinný mýtus dávno poté, co Němci vytvořili nový demokratický systém, kdy Sudetoněmecký spolek změnil své stanovy.
Čeští extrémisté, vrkající si s německou AfD (ta nevadí, ačkoliv její nacionalismus může záhy přerůst) s japonským velitelem, zamrzlí kdesi minimálně 20 let v minulosti, zdvihli prapor, o němž se domnívají, že je vlastenecký. Žáci Klausova pochybného institutu to přikrmují zapšklým euroskepticismem. Tomu neříkám „srovnané vztahy“, to je nenávistné počínání, které chce smíření zabránit (SPD má xenofobii v programu).
„Hloupost“ není otázkou nízkého IQ, hloupost je otázkou systematické iracionality, omezenosti, předsudečnosti a houževnatém prosazování evidentního omylu bez ochoty ověřit si skutečnost. Ostatně Ciopolla to definoval dost pregnantně. Hloupost má bohužel i svou behaviorální stránku, tedy vede předvídatelnému jednání řízenému emocemi s destruktivními důsledky. To je cíl extremistů. Chcete to také namísto smíření? Vy, kteří jste jim uvěřili. Vy přece nechcete být hloupí!
